Kariérní krize mě přepadají běžně, dost často v neděli odpoledne, jakmile začne zapadat slunce a propast mezi tím, v co pro sebe doufám, a realitou, se začne prohlubovat tak bolestně, že nakonec obvykle brečím do polštáře. Mluvím o tom, mluvím o tom, protože si myslím, že to není jen osobní problém. A můžete si myslet, že se pletu. Ale domnívám se, že žijeme v době, kdy jsou naše životy běžně narušovány kariérními krizemi, momenty, ve kterých se všechno, co jsme si mysleli, že víme o svých životech a o svých kariérách střetává s, určitým způsobem děsivou, realitou.
For me they normally happen, these career crises, often, actually, on a Sunday evening, just as the sun is starting to set, and the gap between my hopes for myself and the reality of my life starts to diverge so painfully that I normally end up weeping into a pillow. I'm mentioning all this -- I'm mentioning all this because I think this is not merely a personal problem; you may think I'm wrong in this, but I think we live in an age when our lives are regularly punctuated by career crises, by moments when what we thought we knew -- about our lives, about our careers -- comes into contact with a threatening sort of reality.
V dnešní době je možná lehčí než kdy dřív žít si slušně. A je možná těžší než kdy dřív zůstat v klidu, vyhnout se kariérní úzkosti. Rád bych se nyní zaměříl na některé z důvodů, proč v nás naše kariéry vzbuzují úzkost. Proč jsme obětmi těchto kariérních krizí a vzlykáme doma do polštářů. Jedním z možných důvodů proč trpíme je, že jsme opklopeni snoby.
It's perhaps easier now than ever before to make a good living. It's perhaps harder than ever before to stay calm, to be free of career anxiety. I want to look now, if I may, at some of the reasons why we might be feeling anxiety about our careers. Why we might be victims of these career crises, as we're weeping softly into our pillows. One of the reasons why we might be suffering is that we are surrounded by snobs.
A teď mám do určité míry špatnou zprávu, především pro kohokoliv, kdo dorazil do Oxfordu z ciziny. Snobství je opravdový problém. Protože občas si někteří lidé mimo Velkou Británii představují, že snobství je typicky britským fenoménem, zaměřeným na venkovská sídla a tituly. Ta špatná zpráva je, že to není pravda. Snobství je světový fenomén. Jsme světová organizace. A je to světový fenomén. Existuje. Co je to snob? Snob je kdokoliv, kdo si z vás vezme malý kousek, a z něj si vytvoří kompletní představu o tom, kdo jste. To je snobství.
In a way, I've got some bad news, particularly to anybody who's come to Oxford from abroad. There's a real problem with snobbery, because sometimes people from outside the U.K. imagine that snobbery is a distinctively U.K. phenomenon, fixated on country houses and titles. The bad news is that's not true. Snobbery is a global phenomenon; we are a global organization, this is a global phenomenon. What is a snob? A snob is anybody who takes a small part of you, and uses that to come to a complete vision of who you are. That is snobbery.
A převládající typ snobství, který dnes existuje, je pracovní snobství. Potká vás to hned v prvních minutách strávených na večírku, kdy vám někdo položí tu kultovní otázku počátku 21. století -- "Co děláte?" A na základě toho, jak tuto otázku zodpovíte, jsou lidé buď neuvěřitelně nadšeni, že vás vidí, nebo se podívají na hodinky a s omluvou se odporoučí. (Smích)
The dominant kind of snobbery that exists nowadays is job snobbery. You encounter it within minutes at a party, when you get asked that famous iconic question of the early 21st century, "What do you do?" According to how you answer that question, people are either incredibly delighted to see you, or look at their watch and make their excuses. (Laughter)
No a opakem snoba je vaše máma. (Smích) Ne nutně vaše máma, nebo ta moje. Nicméně, ideální máma. Někdo, komu nezáleží na vašich úspěších. Bohužel, většina lidí nejsou naše mámy. Pro většinu lidí existuje jasně daná souvztažnost mezi časem, a, řekněme, láskou, nikoliv romantickou láskou, i když ta se také počítá, ale láskou obecně, respektem, který nám jsou ochotni věnovat, který se striktně zakládá na naší pozici ve společenské hierarchii.
Now, the opposite of a snob is your mother. (Laughter) Not necessarily your mother, or indeed mine, but, as it were, the ideal mother, somebody who doesn't care about your achievements. Unfortunately, most people are not our mothers. Most people make a strict correlation between how much time, and if you like, love -- not romantic love, though that may be something -- but love in general, respect -- they are willing to accord us, that will be strictly defined by our position in the social hierarchy. And that's a lot of the reason why we care so much about our careers
A to je velká část důvodu, proč nám tolik záleží na našich kariérách. A stejně tak i na hmotných statcích. Víte, často slyšíme, že žijeme ve velmi materialistických časech, že jsme všichni hrabiví lidé. Nemyslím si, že bychom byli nějak zvlášť materialističtí. Myslím si, že žijeme ve společnosti, která zkrátka propojila určité emoční odměny se získáváním hmotných statků. A to, co doopravdy chceme, nejsou věci. Jsou to ty odměny. A to je nový způsob vnímání luxusního zboží. Až příště uvidíte někoho ve Ferrari, nemyslete si, "Tohle je někdo, kdo je chamtivý." Myslete si, "Tohle je někdo neuvěřitelně zranitelný, kdo potřebuje lásku." Jinými slovy -- (Smích) sympatizujte, místo abyste opovrhovali.
and indeed start caring so much about material goods. You know, we're often told that we live in very materialistic times, that we're all greedy people. I don't think we are particularly materialistic. I think we live in a society which has simply pegged certain emotional rewards to the acquisition of material goods. It's not the material goods we want; it's the rewards we want. It's a new way of looking at luxury goods. The next time you see somebody driving a Ferrari, don't think, "This is somebody who's greedy." Think, "This is somebody who is incredibly vulnerable and in need of love." (Laughter) Feel sympathy, rather than contempt.
Jsou i jiné důvody -- (Smích) Jsou i jiné důvody, proč je dnes možná těžší cítit se klidně. Jeden z nich, a je to paradoxní, protože vychází z něčeho, co je vlastně hezké, je naděje, kterou chováme pro svoje kariéry. Nikdy předtím nebylo tak vysoké očekávání toho, čeho mohou za svůj život lidské bytosti dosáhnout. Z mnoha zdrojů slyšíme, že kdokoliv může dosáhnout čehokoliv. Pohřbili jsme kastovní systém. Nyní žijeme v systému, ve kterém může každý vystoupat na jakoukoliv pozici, která se mu zlíbí. A to je krásná představa. K ní se váže určitá duchovní rovnost. Všichni jsme si v podstatě rovni. Neexistují žádné striktně definované typy hierarchií.
There are other reasons -- (Laughter) There are other reasons why it's perhaps harder now to feel calm than ever before. One of these, and it's paradoxical, because it's linked to something that's rather nice, is the hope we all have for our careers. Never before have expectations been so high about what human beings can achieve with their lifespan. We're told, from many sources, that anyone can achieve anything. We've done away with the caste system, we are now in a system where anyone can rise to any position they please. And it's a beautiful idea. Along with that is a kind of spirit of equality; we're all basically equal. There are no strictly defined hierarchies. There is one really big problem with this,
A tím vzniká jeden opravdu velký problém. Ten problém se jmenuje závist. Závist, mluvit o závisti je velké tabu, ale jestli je v moderní společnosti nějaká převládající emoce, je to závist. A je provázaná s tou duchovní rovností. Dovolte, abych to vysvětlil. Myslím, že by bylo velice neobvyklé, kdyby někdo tady, nebo někdo z diváků, záviděl anglické královně. Přestože je o hodně bohatší než kdokoliv z vás. A má obrovský barák. Důvod, proč jí nezávidíte je, že je příliš divná. Je prostě moc divná.
and that problem is envy. Envy, it's a real taboo to mention envy, but if there's one dominant emotion in modern society, that is envy. And it's linked to the spirit of equality. Let me explain. I think it would be very unusual for anyone here, or anyone watching, to be envious of the Queen of England. Even though she is much richer than any of you are, and she's got a very large house, the reason why we don't envy her is because she's too weird. (Laughter)
Nedokážeme se s ní ztotožnit. Srandovně mluví. Pochází z divného prostředí. Neumíme se s ní ztotožnit. A když se s někým neumíte ztotožnit, nezávidíte mu.
She's simply too strange. We can't relate to her, she speaks in a funny way, she comes from an odd place. So we can't relate to her,
Čím blíž si dva lidé jsou, věkem, zázemím,
and when you can't relate to somebody, you don't envy them.
procesem identifikace, tím vyšší je riziko závisti. Což je mimochodem důvod, proč by nikdo z vás neměl chodit na třídní srazy. Protože neexistuje výmluvnější referenční bod než lidé, se kterými jste chodili do školy. Ale problém moderní společnosti je, obecně, že mění celý svět ve školu. Každý nosí džíny, všichni jsou stejní. Jenže nejsou. Takže tu je duch rovnosti a hluboká nerovnost zároveň. Což vyvolává -- může vyvolávat velmi stresující situaci.
The closer two people are -- in age, in background, in the process of identification -- the more there's a danger of envy, which is incidentally why none of you should ever go to a school reunion, because there is no stronger reference point than people one was at school with. The problem of modern society is it turns the whole world into a school. Everybody's wearing jeans, everybody's the same. And yet, they're not. So there's a spirit of equality combined with deep inequality, which can make for a very stressful situation.
V dnešní době je zhruba stejně nepravděpodobné, že byste se stali stejně slavnými a bohatými jako Bill Gates, jako bylo v 17. století nepravděpodobné, že byste povýšili do řad francouzské aristokracie. Ale pointa je, že nám to tak nepřipadá. Časopisy a jiná média se nám snaží namluvit, že pokud máte vůli, pár bystrých nápadů ohledně technologie a garáž, můžete také odstartovat něco významného. (Smích) A důsledky tohoto problému můžeme pozorovat v knihkupectvích. Když přijdete do knihkupectví a prohlédnete si oddělení osobního růstu, sám to občas dělám, pokud analyzujete knihy o osobním růstu, které jsou vydávány v dnešním světě, zjistíte, že existují dva základní typy. První říká, "Dokážeš to! Zvládneš to! Nic není nemožné!" A druhý vám pomáhá vyrovnat se s tím, čemu se taktně říká "nízké sebevědomí," anebo netaktně -- "když jste se sebou hodně nespokojení."
It's probably as unlikely that you would nowadays become as rich and famous as Bill Gates, as it was unlikely in the 17th century that you would accede to the ranks of the French aristocracy. But the point is, it doesn't feel that way. It's made to feel, by magazines and other media outlets, that if you've got energy, a few bright ideas about technology, a garage -- you, too, could start a major thing. (Laughter) The consequences of this problem make themselves felt in bookshops. When you go to a large bookshop and look at the self-help sections, as I sometimes do -- if you analyze self-help books produced in the world today, there are basically two kinds. The first kind tells you, "You can do it! You can make it! Anything's possible!" The other kind tells you how to cope with what we politely call "low self-esteem," or impolitely call, "feeling very bad about yourself."
Existuje faktická souvztažnost mezi společností, která lidem tvrdí, že dokáží cokoliv a výskytem nízkého sebevědomí. A to je další příklad toho, jak se něco, co je docela pozitivní, může ošklivě zvrtnout. Existuje další důvod, proč dnes můžeme pociťovat více úzkosti ve spojení s našimi kariérami, naším postavením v současném světě. A opět je to spojené s něčím hezkým. Ta hezká věc se jmenuje meritokracie.
There's a real correlation between a society that tells people that they can do anything, and the existence of low self-esteem. So that's another way in which something quite positive can have a nasty kickback. There is another reason why we might be feeling more anxious -- about our careers, about our status in the world today, than ever before. And it's, again, linked to something nice. And that nice thing is called meritocracy.
Každý, všichni politici nalevo i napravo, souhlasí, že je meritokracie skvělá věc a že bychom se měli snažit učinit své společnosti co nejvíc meritokratické. Jinými slovy, co je to meritokratická společnost? Meritokratická společnost je ta, ve které se, pokud máte talent a vůli a dovednosti, dostanete na vrchol. Nic by vás nemělo držet zpátky. Což je krásná představa. Problém je, že pokud doopravdy věříte ve společnost, ve které se ti, kteří si zaslouží dostat na vrchol, dostanou na vrchol, věříte zároveň i v něco o dost ošklivějšího -- věříte ve společnost, ve které ti, kteří si zaslouží klesnout ke dnu, klesnou ke dnu a zůstanou tam. Jinými slovy, vaše pozice v životě se začne jevit nikoliv náhodná, ale zcela zasloužená. Což způsobuje, že se neúspěch zdá o hodně drtivější.
Everybody, all politicians on Left and Right, agree that meritocracy is a great thing, and we should all be trying to make our societies really, really meritocratic. In other words -- what is a meritocratic society? A meritocratic society is one in which, if you've got talent and energy and skill, you will get to the top, nothing should hold you back. It's a beautiful idea. The problem is, if you really believe in a society where those who merit to get to the top, get to the top, you'll also, by implication, and in a far more nasty way, believe in a society where those who deserve to get to the bottom also get to the bottom and stay there. In other words, your position in life comes to seem not accidental, but merited and deserved. And that makes failure seem much more crushing.
Víte, ve středověku, v Anglii, když jste potkali velmi chudého člověka, popsali jste ho jako "nešťastníka." Doslova jako někoho, kdo neměl štěstí -- nešťastníka. V dnešní době, především v USA, pokud potkáte někoho ze spodních vrstev, možná ho nepěkně označíte za "lůzra." Mezi "nešťastníkem" a "lůzrem" je veliký rozdíl. Poukazuje to na 400 let vývoje ve společnosti, na to, kdo je dnes podle nás zodpovědný za naše životy. Už to nejsou bohové, jsme to my. My držíme volant.
You know, in the Middle Ages, in England, when you met a very poor person, that person would be described as an "unfortunate" -- literally, somebody who had not been blessed by fortune, an unfortunate. Nowadays, particularly in the United States, if you meet someone at the bottom of society, they may unkindly be described as a "loser." There's a real difference between an unfortunate and a loser, and that shows 400 years of evolution in society and our belief in who is responsible for our lives. It's no longer the gods, it's us. We're in the driving seat.
Což je vzrušující, pokud se vám daří, a zdrcující, pokud ne. V nejhorších případech to vede, podle analýzy sociologů, jako je Emil Durkheim, ke zvýšené míře sebevražd. Sebevraždy jsou ve vyvinutých, individualistických zemích častější než kdekoliv jinde na světě. A jednou z příčin toho je, že si lidé berou všechno, co se jim stane, strašně osobně. Jejich úspěchy jim patří. Ale stejně tak jim patří jejich prohry.
That's exhilarating if you're doing well, and very crushing if you're not. It leads, in the worst cases -- in the analysis of a sociologist like Emil Durkheim -- it leads to increased rates of suicide. There are more suicides in developed, individualistic countries than in any other part of the world. And some of the reason for that is that people take what happens to them extremely personally -- they own their success, but they also own their failure.
Existuje vůbec úleva od některých z těch tlaků, které jsem právě popisoval? Myslím, že existuje. A několik z nich bych rád zmínil. Vezměte si meritokracii. Názor, že si každý zaslouží dostat se tam, kam se dostal. Domnívám se, že je to bláznivý názor, dočista bláznivý. Podpořím kteréhokoliv politika, levicového i pravicového, s jakýmkoliv slušným meritokrackým názorem. Jsem meritokrat, tak to zkrátka je. Ale myslím si, že je šílené věřit, že kdy budeme tvořit společnost, která je nefalšovaně meritokratická. To je nemožný sen.
Is there any relief from some of these pressures that I've been outlining? I think there is. I just want to turn to a few of them. Let's take meritocracy. This idea that everybody deserves to get where they get to, I think it's a crazy idea, completely crazy. I will support any politician of Left and Right, with any halfway-decent meritocratic idea; I am a meritocrat in that sense. But I think it's insane to believe that we will ever make a society that is genuinely meritocratic;
Představa, že vytvoříme společnost, ve které jsou všichni ohodnoceni -- ti dobří jsou nahoře a ti mizerní dole, a všechno je přesně tak, jak to má být -- to je nemožné. Na to je tu zkrátka příliš mnoho náhodných vlivů. Náhody, náhody při narození, náhody, kdy vám něco spadne na hlavu, nemoce, atd. Nikdy je nebudeme moci ohodnotit. Nikdy nebudeme moci ohodnotit lidi spravedlivě.
it's an impossible dream. The idea that we will make a society where literally everybody is graded, the good at the top, bad at the bottom, exactly done as it should be, is impossible. There are simply too many random factors: accidents, accidents of birth, accidents of things dropping on people's heads, illnesses, etc. We will never get to grade them, never get to grade people as they should.
Napadá mě jeden citát od Sv.Augustina, z "O boží obci," kde říká, "Je hříchem soudit člověka podle jeho pozice." V moderní angličtině bychom řekli, že je hříchem rozhodovat se, jestli s někým mluvit, na základě jejich vizitky. Na pozici by nemělo záviset. A podle Sv. Augustina má pouze Bůh právo kohokoliv soudit. A udělá to v Soudný den, s anděly a trubkami a nebesa se otevřou. Šílená představa, pokud jste sekularisté, jako já. Přesto má ta představa něco do sebe.
I'm drawn to a lovely quote by St. Augustine in "The City of God," where he says, "It's a sin to judge any man by his post." In modern English that would mean it's a sin to come to any view of who you should talk to, dependent on their business card. It's not the post that should count. According to St. Augustine, only God can really put everybody in their place; he's going to do that on the Day of Judgment, with angels and trumpets, and the skies will open. Insane idea, if you're a secularist person, like me. But something very valuable in that idea, nevertheless.
Jinými slovy, dvakrát měřte, než začnete ostatní soudit. Nemusíte nutně znát něčí pravou hodnotu. Je to jejich skrytá část. A neměli bychom se chovat, jako že o nich víme všechno. Existuje další zdroj útěchy. Když přemýšlíme nad selháním v životě a prohře, jeden z důvodů, proč se selhání bojíme, je nejen ztráta příjmu nebo statutu. To, čeho se bojíme, je mínění a posměch druhých. A ten existuje.
In other words, hold your horses when you're coming to judge people. You don't necessarily know what someone's true value is. That is an unknown part of them, and we shouldn't behave as though it is known. There is another source of solace and comfort for all this. When we think about failing in life, when we think about failure, one of the reasons why we fear failing is not just a loss of income, a loss of status. What we fear is the judgment and ridicule of others.
Víte, prvořadým zdrojem posměchu jsou v současnosti noviny. A když otevřete kterýkoliv den v týdnu noviny, jsou plné zpráv o lidech, kteří si zbabrali život. Spali se špatným člověkem. Užívali špatnou látku. Nechali projít špatný zákon. Zkrátka cokoliv. A teď jsou vhodným terčem k posměchu. Jinými slovy to projeli. A můžeme je označit za "lůzry." No a existuje nějaká alternativa? Myslím, že nám západní tradice nabízí jednu skvělou alternativu. A tou je tragédie.
And it exists. The number one organ of ridicule, nowadays, is the newspaper. If you open the newspaper any day of the week, it's full of people who've messed up their lives. They've slept with the wrong person, taken the wrong substance, passed the wrong piece of legislation -- whatever it is, and then are fit for ridicule. In other words, they have failed. And they are described as "losers." Now, is there any alternative to this? I think the Western tradition shows us one glorious alternative, which is tragedy. Tragic art, as it developed in the theaters of ancient Greece,
Tragické umění, jaké vznikalo v divadlech starověkého Řecka, v pátém století př.n.l., bylo v podstatě formou umění, jejíž podstatou bylo ukazovat, jak lidé selhávají. A mělo pro ně určitou míru sympatie, kterou bychom v běžném životě mnohdy nenašli. Vzpomínám si, že jsem nad tím před pár lety přemýšlel. A šel jsem si přečíst "The Sunday Sport," to je bulvární plátek, který vám nedoporučuji začít číst, pokud ho ještě neznáte. Tak jsem si s nimi šel promluvit o některých z nejvýznamnějších tragédií západního umění. A chtěl jsem vidět, jak by se chopili koster některých příběhů, kdyby je dostali jako novinovou zprávu ke zpracování, o sobotním odpoledni.
in the fifth century B.C., was essentially an art form devoted to tracing how people fail, and also according them a level of sympathy, which ordinary life would not necessarily accord them. A few years ago, I was thinking about this, and I went to "The Sunday Sport," a tabloid newspaper I don't recommend you start reading if you're not familiar with it already. (Laughter) And I went to talk to them about certain of the great tragedies of Western art. I wanted to see how they would seize the bare bones of certain stories, if they came in as a news item at the news desk on a Saturday afternoon. I mentioned Othello; they'd not heard of it but were fascinated.
Tak jsem jim vyprávěl o Othellovi. Neznali to, ale byli tím fascinováni. (Smích) Tak jsem je poprosil, aby vytvořili titulek k Othellově příběhu. Přišli s nápisem "Poblouzněný přistěhovalec zabil senátorovu dceru" přes celou stránku. Dal jsem jim zápletku Madam Bovaryové. Opět kniha, která jim učarovala. A napsali, "Nevěrnice shopaholička spolykala arzen po odhalení zpronevěry" (Smích) A můj nejoblíbenější. Oni jsou opravdu svým způsobem geniální. Můj nejoblíbenější je Sofoklův "Král Oidipus." "Sex s matkou ho oslepil" (Smích) (Potlesk)
(Laughter) I asked them to write a headline for the story. They came up with "Love-Crazed Immigrant Kills Senator's Daughter." Splashed across the headline. I gave them the plotline of Madame Bovary. Again, a book they were enchanted to discover. And they wrote "Shopaholic Adulteress Swallows Arsenic After Credit Fraud." (Laughter) And then my favorite -- they really do have a kind of genius of their own, these guys -- my favorite is Sophocles' Oedipus the King: "Sex With Mum Was Blinding." (Laughter) (Applause)
Dalo by se říct, že jeden konec spektra sympatie představují bulvární noviny. A druhý konec spektra tvoří tragédie a tragické umění. Asi se snažím dokázat, že bychom se měli trochu zajímat o to, co se v tragickém umění děje. Bylo by potrhlé nazývat Hamleta "lůzrem." Není "lůzr," přestože to projel. To je podle mě poselství tragédie a důvod, proč je tak moc důležitá.
In a way, if you like, at one end of the spectrum of sympathy, you've got the tabloid newspaper. At the other end of the spectrum, you've got tragedy and tragic art. And I suppose I'm arguing that we should learn a little bit about what's happening in tragic art. It would be insane to call Hamlet a loser. He is not a loser, though he has lost. And I think that is the message of tragedy to us, and why it's so very, very important, I think.
Další věc ohledně moderní společnosti a důvod, proč vyvolává úzkost, je, že v jejím středu není nic, co by nebylo lidské. Jsme první společností, která žije ve světě, kde neuctíváme nic, kromě sebe samých. Hodně si o sobě myslíme. A tak to má být. Dostali jsme lidi na Měsíc. Udělali jsme celou spoustu neobyčejných věcí. A tak máme tendenci uctívat sami sebe.
The other thing about modern society and why it causes this anxiety, is that we have nothing at its center that is non-human. We are the first society to be living in a world where we don't worship anything other than ourselves. We think very highly of ourselves, and so we should; we've put people on the Moon, done all sorts of extraordinary things. And so we tend to worship ourselves. Our heroes are human heroes.
Naši hrdinové jsou lidští hrdinové. To je velmi nová situace. Většina ostatních společností se točila kolem uctívání něčeho nadpřirozeného. Boha, duchů, přírodní síly, vesmíru. Anebo čehokoliv jiného, co se uctívalo. My jsme si tohle tak trochu odvykli. Což je, myslím si, proč nás tolik přitahuje příroda. Ne kvůli našemu zdraví, ačkoliv je to tak často prezentováno. Ale proto, že je to únik z lidského mraveniště. Je to únik před naší vlastní soutěživostí a našimi vlastními dramaty. A to je důvod, proč se rádi díváme na ledovce a oceány, přemýšlíme o Zemi zvnějšku, a tak dále. Rádi se cítíme propojeni s něčím, co není lidské. To je pro nás hluboce důležité.
That's a very new situation. Most other societies have had, right at their center, the worship of something transcendent: a god, a spirit, a natural force, the universe, whatever it is -- something else that is being worshiped. We've slightly lost the habit of doing that, which is, I think, why we're particularly drawn to nature. Not for the sake of our health, though it's often presented that way, but because it's an escape from the human anthill. It's an escape from our own competition, and our own dramas. And that's why we enjoy looking at glaciers and oceans, and contemplating the Earth from outside its perimeters, etc. We like to feel in contact with something that is non-human, and that is so deeply important to us.
O čem celou dobu doopravdy mluvím, je úspěch a neúspěch. Jednou ze zajímavých věcí na úspěchu je, že si myslíme, že víme, co znamená. Kdybych vám řekl, že za zástěnou je někdo, kdo je velmi, velmi úspěšný, hned by se vynořily určité představy. Mysleli byste si, že ten člověk nejspíš vydělal spoustu peněz, nebo získal věhlas v určitém oboru. Moje osobní teorie úspěchu -- a já jsem někdo, kdo se hodně zajímá o úspěch. Chci být úspěšný. A neustále si říkám, "Jak bych mohl být úspěšnější?" Ale jak stárnu, zároveň se názorově liším v tom, co slovo "úspěch" může znamenat.
What I think I've been talking about really is success and failure. And one of the interesting things about success is that we think we know what it means. If I said that there's somebody behind the screen who's very successful, certain ideas would immediately come to mind. You'd think that person might have made a lot of money, achieved renown in some field. My own theory of success -- I'm somebody who's very interested in success, I really want to be successful, always thinking, how can I be more successful? But as I get older, I'm also very nuanced about what that word "success" might mean.
Tady je vhled, který jsem ohledně úspěchu měl. Nemůžete být úspěšní ve všem. Hodně slýcháme o vyvážení pracovního a soukromého života. Nesmysl. Nemůžete mít všechno. Nemůžete. Čili jakákoliv vize úspěchu musí přiznat, o co přichází, v čem je ta ztráta. A domnívám se, že kdokoliv moudrý přijme fakt, že se vždycky vyskytne oblast, ve které nebudeme úspěšní.
Here's an insight that I've had about success: You can't be successful at everything. We hear a lot of talk about work-life balance. Nonsense. You can't have it all. You can't. So any vision of success has to admit what it's losing out on, where the element of loss is. And I think any wise life will accept, as I say, that there is going to be an element where we're not succeeding.
U úspěšného života je háček v tom, že většinu času naše představy o tom, co to znamená žít úspěšně, nejsou doopravdy naše. Pochytáváme je od ostatních lidí. Zejména od otců, pokud jste muž. A od matek, pokud jste žena. Psychoanalýza to omílá už asi osmdesát let. A nikdo neposlouchá dost pozorně. Ale já tomu opravdu věřím.
And the thing about a successful life is that a lot of the time, our ideas of what it would mean to live successfully are not our own. They're sucked in from other people; chiefly, if you're a man, your father, and if you're a woman, your mother. Psychoanalysis has been drumming home this message for about 80 years. No one's quite listening hard enough, but I very much believe it's true.
Pochytáváme i sdělení ze všeho -- od televize, přes reklamu až po marketing, a tak dále. Jsou to mocné síly, které definují, co chceme a jak sami sebe vnímáme. Když nám řeknou, že bankéřství je velmi vážená profese, spousta z nás chce jít dělat bankéře. Jakmile bankéřství přestane být vážené, ztrácíme o něj zájem. Jsme velmi náchylní k sugesci.
And we also suck in messages from everything from the television, to advertising, to marketing, etc. These are hugely powerful forces that define what we want and how we view ourselves. When we're told that banking is a very respectable profession, a lot of us want to go into banking. When banking is no longer so respectable, we lose interest in banking. We are highly open to suggestion.
Co se snažím prosadit není, že bychom se měli vzdát svých představ o úspěchu. Ale měli bychom se ujistit, že jsou opravdu naše vlastní. Měli bychom se soustředit na svoje představy. A ujistit se, že nám patří, že jsme pravými strůjci svých ambicí. Protože nemít to, co chcete, je samo o sobě dost mizerné. Ale ještě horší je mít představu o tom, co je to, co chcete, a na konci cesty zjistit, že jste vlastně celou dobu toužili po něčem jiném.
So what I want to argue for is not that we should give up on our ideas of success, but we should make sure that they are our own. We should focus in on our ideas, and make sure that we own them; that we are truly the authors of our own ambitions. Because it's bad enough not getting what you want, but it's even worse to have an idea of what it is you want, and find out, at the end of the journey, that it isn't, in fact, what you wanted all along.
A tady to ukončím. Ale co bych rád zdůraznil, je to, že -- úspěch, rozhodně ano. Ale pojďme si přiznat zvlášnost některých našich představ. Zkoumejme své představy o úspěchu. Ujistěme se, že jsou ty představy opravdu naše vlastní. Děkuji vám mnohokrát. (Potlesk)
So, I'm going to end it there. But what I really want to stress is: by all means, success, yes. But let's accept the strangeness of some of our ideas. Let's probe away at our notions of success. Let's make sure our ideas of success are truly our own. Thank you very much. (Applause)
Chris Anderson: To bylo fascinující. Jak zkombinujete fakt, že někdo -- že je špatné někoho nazývat "lůzrem," s populárním názorem, že má člověk vzít život do vlastních rukou? A společnost, která to podporuje, přece musí mít nějaké vítěze a poražené.
Chris Anderson: That was fascinating. But how do you reconcile this idea of it being bad to think of someone as a "loser," with the idea that a lot of people like, of seizing control of your life, and that a society that encourages that, perhaps has to have some winners and losers?
Alain de Botton: Ano. Myslím si, že jsem chtěl zdůraznit pouze tu náhodnost procesu výhry a prohry. Protože se dnes tolik klade důraz na všeobjímající spravedlnost. A politici neustále hovoří o spravedlnosti. Já ve spravedlnost pevně věřím. Akorát si myslím, že je to nemožné. Že bychom měli dělat, co je v našich silách, snažit se, jak to jen jde. Ale přes to všechno bychom si měli pamatovat, že ať už máme před sebou kohokoliv, tak cokoliv, co se jim v životě přihodilo, v sobě mělo převládající prvek náhody. Tomu se snažím nechat prostor. Protože jinak se může atmosféra proměnit ve velmi klaustrofobní.
Alain De Botton: Yes, I think it's merely the randomness of the winning and losing process that I want to stress, because the emphasis nowadays is so much on the justice of everything, and politicians always talk about justice. Now I'm a firm believer in justice, I just think that it's impossible. So we should do everything we can to pursue it, but we should always remember that whoever is facing us, whatever has happened in their lives, there will be a strong element of the haphazard. That's what I'm trying to leave room for; otherwise, it can get quite claustrophobic.
Chris Anderson: Respektive, věříte, že lze zkombinovat vaši vlídnější, laskavější filozofii práce s úspěšným hospodářstvím? Anebo myslíte, že to nejde? Nebo že na něm tolik nezáleží, že to moc řešíme?
CA: I mean, do you believe that you can combine your kind of kinder, gentler philosophy of work with a successful economy? Or do you think that you can't, but it doesn't matter that much that we're putting too much emphasis on that?
Alain de Botton: Noční můrou je představa, že strašit lidi je nejlepší způsob, jak je donutit pracovat. A že čím krutější je prostředí, tím spíš to bude pro lidi výzva. Zkuste si představit, jak by vypadal váš ideální táta. Je to někdo, kdo je tvrdý a laskavý zároveň. A mezi tím je opravdu tenká dělící čára. Potřebujeme otce, tedy, příkladné otcovské postavy ve společnosti, aby se vyhýbali těmto dvěma extrémům. Jsou to autoritářský, disciplinární postoj na jedné straně a na druhé straně ten laxní, bez pravidel.
AB: The nightmare thought is that frightening people is the best way to get work out of them, and that somehow the crueler the environment, the more people will rise to the challenge. You want to think, who would you like as your ideal dad? And your ideal dad is somebody who is tough but gentle. And it's a very hard line to make. We need fathers, as it were, the exemplary father figures in society, avoiding the two extremes, which is the authoritarian disciplinarian on the one hand, and on the other, the lax, no-rules option.
Chris Anderson: Alain de Botton.
CA: Alain De Botton.
Alain de Botton: Děkuji vám mnohokrát. (Potlesk)
AB: Thank you very much. (Applause)