Ráda bych se s Vámi podělila o objev, který jsem před pár měsíci učinila, když jsem psala článek do Italian Wired Kdykoli něco píšu, tak mám stále při ruce výkladový slovník, ale když jsem dokončila psaní toho článku, tak jsem si uvědomila, že ani jednou v mém životě jsem si nevyhledala slovíčko "neschopný", abych viděla, co znamená.
I'd like to share with you a discovery that I made a few months ago while writing an article for Italian Wired. I always keep my thesaurus handy whenever I'm writing anything, but I'd already finished editing the piece, and I realized that I had never once in my life looked up the word "disabled" to see what I'd find.
Dovolte mi přečíst jeho definici "Neschopný," přídavná jména: "ochromený, bezmocný, nepoužitelný, rozbitý, zastavený, zmrzačený, zraněný, rozdrcený, chabý, znetvořený utlumený, opotřebovaný, oslabený, nemohoucí, kastrovaný, ochrnutý, hendikepovaný zchátralý, sešlý, nezpůsobilý, zubožený, vyčerpaný zničený, vyřízený také zraněný, nepoužitelný a slabý. Antonyma, zdravý, silný, schopný." Když jsem četla tento list mému příteli, tak se zpočátku smál, bylo to tak absurdní, ale když jsem se dostala za slovíčko rozdrcený, tak se mi roztřepal hlas a musela jsem se sebrat z toho emocionálního šoku a dopadu, který byl uvolněn útokem těchto slov na mě.
Let me read you the entry. "Disabled, adjective: crippled, helpless, useless, wrecked, stalled, maimed, wounded, mangled, lame, mutilated, run-down, worn-out, weakened, impotent, castrated, paralyzed, handicapped, senile, decrepit, laid-up, done-up, done-for, done-in cracked-up, counted-out; see also hurt, useless and weak. Antonyms, healthy, strong, capable." I was reading this list out loud to a friend and at first was laughing, it was so ludicrous, but I'd just gotten past "mangled," and my voice broke, and I had to stop and collect myself from the emotional shock and impact that the assault from these words unleashed.
Víte, ve skutečnosti to byl můj ošuntělý, starý slovník. Myslela jsem si, že to muselo být tisknuto určitě již dávno. Ale ve skutečnosti byl ten slovník vytisknut v osmdesátých letech. v době, kdy jsem začínala základní školu, v době, kdy se formovalo to, jak chápu svět kolem sebe, vně rodiny a to, jakým způsobem přistupuji k dalším dětem a světu kolem mě. A netřeba říci, že jsem vděčná Bohu, že jsem v té době nepoužívala slovník. Tím myslím, že z té definice by se zdálo, že ten svět, do kterého jsem se narodila by vnímal někoho jako jsem byla já, že nemá nic pozitivního, co by jim mohl nabídnout. když, ve skutečnosti, jsem v dnešní době uznávána za ty příležitosti a dobrodružství, které se v mém životě odehrály.
You know, of course, this is my raggedy old thesaurus so I'm thinking this must be an ancient print date, right? But, in fact, the print date was the early 1980s, when I would have been starting primary school and forming an understanding of myself outside the family unit and as related to the other kids and the world around me. And, needless to say, thank God I wasn't using a thesaurus back then. I mean, from this entry, it would seem that I was born into a world that perceived someone like me to have nothing positive whatsoever going for them, when in fact, today I'm celebrated for the opportunities and adventures my life has procured.
Takže okamžitě poté jsem si šla vyhledat novou definici z roku 2009 a doufala jsem, že najdu revizi, která bude stát za to. Tady je ta aktualizovaná verze té definice. Bohužel to není o moc lepší. A ty poslední dvě slova značená jako "blízká antonyma" jsou zvláště znepokující, "celý, celistvý" a "užitečný."
So, I immediately went to look up the 2009 online edition, expecting to find a revision worth noting. Here's the updated version of this entry. Unfortunately, it's not much better. I find the last two words under "Near Antonyms," particularly unsettling: "whole" and "wholesome."
Takže to není pouze o slovech. Je to o tom, co si myslíme o těch lidech, které pojmenováváme těmito slovy. Je to o hodnotách, které se skrývají za těmito slovy a také o tom, jak definujeme tyto hodnoty. Náš jazyk totiž ovlivňuje naše přemýšlení a to, jak vnímáme svět a také jak vnímáme další lidi. Ve skutečnosti, mnoho prastarých společenství, včetně Řeků a Římanů věřilo, že ústní vyslovení kletby bylo tak mocné, protože vyslovit nějakou věc v té době znamenalo - uvést ji do existence. Takže, jakou realitu chceme uvést do existence, chceme osobu, která je limitována, nebo osobu, která je zmocněná a posilněná? Tím, že děláme něco tak jednoduchého, jako je pojmenováni osoby, dítětě můžeme limitovat neb dokonce zmařit jejich schopnosti a pravomoci. Nechceme jim raději usnadnit cestu a otevřít jim ty dveře?
So, it's not just about the words. It's what we believe about people when we name them with these words. It's about the values behind the words, and how we construct those values. Our language affects our thinking and how we view the world and how we view other people. In fact, many ancient societies, including the Greeks and the Romans, believed that to utter a curse verbally was so powerful, because to say the thing out loud brought it into existence. So, what reality do we want to call into existence: a person who is limited, or a person who's empowered? By casually doing something as simple as naming a person, a child, we might be putting lids and casting shadows on their power. Wouldn't we want to open doors for them instead?
Jedna taková osoba, která mi otevřela dveře, byl můj dětský lékař v A.I. Dupont Insitutu ve Wilmigtonu, Delaware. Jeho jméno je Doktor Pizzutillo. Italo-Američan, jehož jméno bylo zřejmě příliš těžké vyslovit pro většinu Američanů, takže si nechával říkat Doktor P. A tenhle Dokotr P vždycky nosil barevné vázanky a měl skutečně ideální schopnosti pro práci s dětmi.
One such person who opened doors for me was my childhood doctor at the A.I. duPont Institute in Wilmington, Delaware. His name was Dr. Pizzutillo, an Italian American, whose name, apparently, was too difficult for most Americans to pronounce, so he went by Dr. P. And Dr. P always wore really colorful bow ties and had the very perfect disposition to work with children.
Měla jsem ráda téměř všechno, když jsem trávila čas v té nemocnici, kromě jedné vyjímky, kterou byly hodiny tělesné léčby. Musela jsem dělat věci, které se zdály jako nekonečné, stejné cvíčení s takovými hrubými, elastickými páskami -- různých barev -- a to proto, aby mi pomohly zbudovat svaly na nohách. A já jsem je nesnášela víc, než cokoli jiného. Prostě jsem je nesnášala, měla jsem pro ně i jména. Nesnášela jsem je. A znáte to, jakožto pětileté dítě jsem jsem začala smlouvat s Doktorem P a poukoušela jsem se vymanit z těchto cvičení, samozřejmě jsem nebyla úspěšná. A jeden den přišel ke mně, zatímco jsem cvičila -- vyčerpávající a neúprostné byly tyto hodiny -- nicméně mi řekl, "Wow, Aimee, ty jsi taková silná a schopná mládá dívka, myslím si, že nám tady za chvíli přetrheš jeden z těch pásků. A až se ti povede tohle udělat, tak ti dám sto dolarů."
I loved almost everything about my time spent at this hospital, with the exception of my physical therapy sessions. I had to do what seemed like innumerable repetitions of exercises with these thick, elastic bands -- different colors, you know -- to help build up my leg muscles, and I hated these bands more than anything -- I hated them, had names for them. I hated them. And, you know, I was already bargaining, as a five year-old child, with Dr. P to try to get out of doing these exercises, unsuccessfully, of course. And, one day, he came in to my session -- exhaustive and unforgiving, these sessions -- and he said to me, "Wow. Aimee, you are such a strong and powerful little girl, I think you're going to break one of those bands. When you do break it, I'm going to give you a hundred bucks."
Samozřejmě že to byl jednoduše prostý trik od Doktora P, aby mě přinutil k tomu dělat ty cvičení, které jsem dělat nechtěla ještě před tou vyhlídkou toho, být to nejbohatší pětileté dítě v okrsku druhého patra, ale co skutečně efektivně pro mě udělal bylo, že mi přeformoval strašnou denní skutečnost do nové, slibně znějící zkušenosti. A tak se musím pozastavit nad tím, do jaké míry jeho vize a jeho prohlášení, když mě nazval silnou a mocnou mladou dívkou, utvořilo můj vlastní pohled na sebe samu jakožto skutečně silnou, mocnou a atletickou osobu připravenou na budoucnost.
Now, of course, this was a simple ploy on Dr. P's part to get me to do the exercises I didn't want to do before the prospect of being the richest five-year-old in the second floor ward, but what he effectively did for me was reshape an awful daily occurrence into a new and promising experience for me. And I have to wonder today to what extent his vision and his declaration of me as a strong and powerful little girl shaped my own view of myself as an inherently strong, powerful and athletic person well into the future.
Tohle je příklad toho, jak dospělí z pozice moci mohou zažehnout sílu dítěte Ale v předchozích příkladech těch slovníkových definic, nám náš jazyk nedovoluje změnit se v realitu, kterou bychom všichni tak chtěli, totiž možnost, nebo schopnost jedince vidět sebe samé jako - schopné. Náš jazyk nedohonil změny v naší společnosti, jejichž většina byla uskutečněna skrze technologii. Zajisté, z lékařského hlediska mé nohy, laserová operace oční závady, titanové koleno a kyčelní protéza pro stárnoucí těla tyto všechny věci pomájí lidem se více zapojit se svými schopnostmi a dostat se za hranici, kterou jim udělila příroda a to ani nezmiňuji sociální média, která umožňují lidem se ztotožnit, aby se mohli popsat tak, jak chtějí, a to vše proto, aby se mohli přidat ke skupinám po světě, které si sami vyberou. Takže teď možná poznáváme z technologie lépe to, co vždycky byla pravda a to je, že každý jedinec má něco vzácného a mocného, čím může přispět naší společnosti, a také to, že lidská schopnost se přizpůsobit je naše největší výhoda.
This is an example of how adults in positions of power can ignite the power of a child. But, in the previous instances of those thesaurus entries, our language isn't allowing us to evolve into the reality that we would all want, the possibility of an individual to see themselves as capable. Our language hasn't caught up with the changes in our society, many of which have been brought about by technology. Certainly, from a medical standpoint, my legs, laser surgery for vision impairment, titanium knees and hip replacements for aging bodies that are allowing people to more fully engage with their abilities, and move beyond the limits that nature has imposed on them -- not to mention social networking platforms allow people to self-identify, to claim their own descriptions of themselves, so they can go align with global groups of their own choosing. So, perhaps technology is revealing more clearly to us now what has always been a truth: that everyone has something rare and powerful to offer our society, and that the human ability to adapt is our greatest asset.
Lidská schopnost přízpůsobovat se je zájimavou věcí, protože lidé stále víc a víc se mnou chtějí mluvit o překonávání a porážení neštěstí, a takže učiním prohlášení. Tahle fráze mi nikdy nějak neseděla a vždy jsem se cítila pod tlakem, když jsem musela odpovídat otázky od lidí, kteří se mě na to ptali, a myslím si, že začínám chápat proč. Vyplývajíce z této fráze o překonávání neštěstí je to, že úspěch nebo štěstí je o tom přejít tu zkoušku našeho neštěstí tak, abychom nebyli zraněni nebo poznamenáni tím zážitkem tak jakoby moje úspěchy v životě přišli ze schopnosti ustoupit nebo obeplout ty předem nastražené léčky života s protézami nebo to, co ostatní lidé vidí jako moji "nemohoucnost". Ale skutečnost je taková, že jsme změněni. Jsme samozřejmě poznamenáni takovouto zkušeností, ať už je fyzická, emocionální nebo obojí. A ráda bych řekla to, že smýšlet o tom takovým způsobem, je dobré. Neštěstí není překážkou, které bychom se museli nějak vyhnout proto, abychom začali žít nový život. Je to část našeho života. Ráda o tom přemýšlim tak, že to je můj stín. Někdy toho vidím hodně, jindy zase velice málo, ale je to vždycky se mnou. A teď se v žádném případě nesnažím snížit význam a váhu lidského strádání.
The human ability to adapt, it's an interesting thing, because people have continually wanted to talk to me about overcoming adversity, and I'm going to make an admission: This phrase never sat right with me, and I always felt uneasy trying to answer people's questions about it, and I think I'm starting to figure out why. Implicit in this phrase of "overcoming adversity" is the idea that success, or happiness, is about emerging on the other side of a challenging experience unscathed or unmarked by the experience, as if my successes in life have come about from an ability to sidestep or circumnavigate the presumed pitfalls of a life with prosthetics, or what other people perceive as my disability. But, in fact, we are changed. We are marked, of course, by a challenge, whether physically, emotionally or both. And I'm going to suggest that this is a good thing. Adversity isn't an obstacle that we need to get around in order to resume living our life. It's part of our life. And I tend to think of it like my shadow. Sometimes I see a lot of it, sometimes there's very little, but it's always with me. And, certainly, I'm not trying to diminish the impact, the weight, of a person's struggle.
V životě existuje neštěstí a různé životní výzvy, a to vše je velmi realné a vztahuje se to ke každé osobě, ale ta pravá otázka není, jestli se rozhodneš setkat se tímto neštěstí nebo ne ale je to o tom, jak se s tím setkáš. Takže naše zodpovědnost není pouze chránit ty, které máme rádi od toho, aby se jim nepřihodilo neštěstí, ale důležité je připravovat je na to, aby se s tím dobře vypořádali. A my často ubližujeme našim dětem, když jim dáváme znát to, že nejsou dostatečně připraveni na to, aby se přizpůsobili. Tady je důležitý rozdíl a odlišení mezi objektivní lékařskou skutečností toho, že jsem podstoupila amputaci a tím subjektivním názorem lidské společnosti - a to, jestli jsem nebo nejsem "invalidní, neschopná". A popravdě řečeno, ta jediná reálná a neustálá "neschopnost", se kterou jsem se musela konfontovat je to, že by mě svět mohl považovat a popisovat právě tamtěmi definicemi.
There is adversity and challenge in life, and it's all very real and relative to every single person, but the question isn't whether or not you're going to meet adversity, but how you're going to meet it. So, our responsibility is not simply shielding those we care for from adversity, but preparing them to meet it well. And we do a disservice to our kids when we make them feel that they're not equipped to adapt. There's an important difference and distinction between the objective medical fact of my being an amputee and the subjective societal opinion of whether or not I'm disabled. And, truthfully, the only real and consistent disability I've had to confront is the world ever thinking that I could be described by those definitions.
V naší touze chránit ty, na kterých nám záleži tím, že jim budeme poskytovat chladnou a krutou pravdu o jejich zdravotním stavu, nebo předpovídat očekávanou kvalitu jejich života, se musíme ujistit, že nejsme těmi, kteří dají tu první cihličku při stavění stěny - mohli bychom totiž někoho tímto zranit a zneškodnit. Možná způsob dívání se na to, co je v nás pochroumané a snaha toho, jak bychom to mohli spravit, slouží více tomu, že je škodlivá pro toho daného jedince než ta samotná patologie.
In our desire to protect those we care about by giving them the cold, hard truth about their medical prognosis, or, indeed, a prognosis on the expected quality of their life, we have to make sure that we don't put the first brick in a wall that will actually disable someone. Perhaps the existing model of only looking at what is broken in you and how do we fix it, serves to be more disabling to the individual than the pathology itself.
Tím, že nejednáme s lidmi jakožto celistvími bytostmi a tím, že nevidíme a neuznáváme jejich potenciál tak tím vytváříme další problém na vrcholku toho jejich vrozeného problému, který můžou mít. Tímto výrazně hodnotíme něčí cenu, kterou může mít pro naší společnost. Musíme prohlédnout skrz tuto patologii do toho obrovského rozsahu lidských schopností. A co je nejdůležitější - existuje tam partnerství mezi těmi, kteří jsou vnímáni s jejich nedostatky a naší největší tvořivou schopností. Takže to není o znevažování nebo vyvrácení těchto těžkých časů jakožto něco, čemu bychom se chtěli vyhnout něco, co bychom chtěli zamést pod koberec, ale místo toho bychom se měli snažít nalézt možnosti, které se schovávají v tom neštěstí. Takže možná to co chci říct je, že to není tak tak moc o překovávání neštěstí, jako spíše o tom, když se tomu otevřeme, a vezme si to za své když se s tím porveme kdybych měla použít bojový termín, možná dokonce když si s tím zatancujeme. A takže možná když uvidíme neštěstí jako přirozené, souhlasné a použitelné tak budeme méně zastíněni jeho přítomností.
By not treating the wholeness of a person, by not acknowledging their potency, we are creating another ill on top of whatever natural struggle they might have. We are effectively grading someone's worth to our community. So we need to see through the pathology and into the range of human capability. And, most importantly, there's a partnership between those perceived deficiencies and our greatest creative ability. So it's not about devaluing, or negating, these more trying times as something we want to avoid or sweep under the rug, but instead to find those opportunities wrapped in the adversity. So maybe the idea I want to put out there is not so much overcoming adversity as it is opening ourselves up to it, embracing it, grappling with it, to use a wrestling term, maybe even dancing with it. And, perhaps, if we see adversity as natural, consistent and useful, we're less burdened by the presence of it.
Tento rok oslavujeme 200. narozeniny Charlese Darwina, a bylo to před 150 lety, když psal o evoluci, a ukázal, co podle mého názoru, je pravda o lidském charakteru. Abych to parafrázovala, není to ten nejsilnější druh, který dokáže přežít, ani ten nejinteligentnější, který dokáže přežít, ale je to ten, který se nejlépe dokáže přizpůsobit. Konflikt je počátek stvoření. Z Darwinovi práce, mimo jiné, můžeme soudit, že lidská schopnost přežít a kvést je vedena bojem lidského ducha skrze konflikt do určité proměny. Takže ještě jednou, přeměna a adaptace jsou naše největší lidské schopnosti. A je to možná tak, že do té doby, než-li jsme otestováni, tak nevíme, z čeho vůbec jsme. Možná to je to, co nám neštěstí dává, pocit toho, že jsme, a pocit naši vlastní síly. Takže tímto si můžeme dát dárek. Můžeme si představit neštěstí jako něco více, než pouze těžké časy Možná to můžeme vidět jako změnu. Neštěstí je pouze změna, na kterou jsme se ještě nepřízpusobili.
This year we celebrate the 200th birthday of Charles Darwin, and it was 150 years ago, when writing about evolution, that Darwin illustrated, I think, a truth about the human character. To paraphrase: It's not the strongest of the species that survives, nor is it the most intelligent that survives; it is the one that is most adaptable to change. Conflict is the genesis of creation. From Darwin's work, amongst others, we can recognize that the human ability to survive and flourish is driven by the struggle of the human spirit through conflict into transformation. So, again, transformation, adaptation, is our greatest human skill. And, perhaps, until we're tested, we don't know what we're made of. Maybe that's what adversity gives us: a sense of self, a sense of our own power. So, we can give ourselves a gift. We can re-imagine adversity as something more than just tough times. Maybe we can see it as change. Adversity is just change that we haven't adapted ourselves to yet.
Myslím si, že to největší neštěstí, které jsme si vytvořili je myšlenka normálnosti. Takže, kdo je normální? Neexistuje žádné normální. Existuje běžné, existuje typické, ale neexistuje žádné normální. A vůbec, chtěli byste se setkat s tou ubohou, nijakou osobou, kdyby existovala? (Smích) Nemyslím si. Pokud bychom mohli změnit přístup toho, že budeme chtít dosáhnout 'normálnosti' k tomu, že budeme mít možnost nebo dokonce potenciál - aby to znělo nebezpečněji tak můžeme uvolnit moc tak mnoha dětí, a můžeme je přizvat k tomu, aby se zapojovali se svými vzácnými schopnostmi do komunity.
I think the greatest adversity that we've created for ourselves is this idea of normalcy. Now, who's normal? There's no normal. There's common, there's typical. There's no normal, and would you want to meet that poor, beige person if they existed? (Laughter) I don't think so. If we can change this paradigm from one of achieving normalcy to one of possibility -- or potency, to be even a little bit more dangerous -- we can release the power of so many more children, and invite them to engage their rare and valuable abilities with the community.
Antropologové nám říkájí jednu věc a to, že my, jako lidé jsme vždy vyžadovali od členů našich komunit, aby byli použitelní a aby byli schopni jí nějakým způsobem obohatit. Jsou důkazy, že před 60tis. lety Neandrtálci nosili osoby starší a také ty, kteří měli nějaká vážná fyzická zranění, a možná díky této životní zkušenosti těchto přeživších lidí nám bylo poukázáno na jednu hodnotu pro naší komunitu: Oni totiž neviděli tyto lidi jako pochroumané a neužitečné; oni se na ně dívali jako na vzácné a hodnoté lidi.
Anthropologists tell us that the one thing we as humans have always required of our community members is to be of use, to be able to contribute. There's evidence that Neanderthals, 60,000 years ago, carried their elderly and those with serious physical injury, and perhaps it's because the life experience of survival of these people proved of value to the community. They didn't view these people as broken and useless; they were seen as rare and valuable.
Před pár lety jsem byla na tržišti ve městě, kde jsem vyrostla v té červené zóně v severní Pennsylvánii. a já tam stála nad hromadou brambor. Bylo léto a já měla na sobě kraťasi. A pak jsem uslyšela za sebou chlápka a jeho hlas který říkal,"Takže pokud tohle není to Aimee Mullins." A jak jsem se otočila, tak jsem uviděla postaršího pána ale vůbec jsem nevěděla kdo to je.
A few years ago, I was in a food market in the town where I grew up in that red zone in northeastern Pennsylvania, and I was standing over a bushel of tomatoes. It was summertime: I had shorts on. I hear this guy, his voice behind me say, "Well, if it isn't Aimee Mullins." And I turn around, and it's this older man. I have no idea who he is.
A tak jsem řekla,"Promiňte pane, potkali jsme se vůbec někdy? Nepamatuji si, že bych se s Vámi setkala."
And I said, "I'm sorry, sir, have we met? I don't remember meeting you."
On řekl,"Víte, ani byste si mě pamatovat nemohla. totiž, když jsme se potkali, tak to bylo tehdy, kdy jste vycházale z matčina lůna." (Smích) Jo tak ten pán. Ale ve skutečnosti to klaplo.
He said, "Well, you wouldn't remember meeting me. I mean, when we met I was delivering you from your mother's womb." (Laughter) Oh, that guy. And, but of course, actually, it did click.
Byl to Doktor Kean, muž, kterého jsem znala pouze z matčinných příběhů toho dne, protože, jak už to u mě bývá zvykem, tak jsem se opozdila o dva týdny. A čili matčin prenatální lékař odjel na dovolenou, a ten muž, který mě odrodil byl ve skutečnosti mým rodičům úplně cizí. A jelikož jsem se narodila bez lýtkové kosti a měla jsem chodidla stočená dovnitř a také pár prstů v tomhle chodidle a dalších pár zase v tom druhém, Musel to být právě ten cizinec, který přinesl tu špatnou zprávu o mě.
This man was Dr. Kean, a man that I had only known about through my mother's stories of that day, because, of course, typical fashion, I arrived late for my birthday by two weeks. And so my mother's prenatal physician had gone on vacation, so the man who delivered me was a complete stranger to my parents. And, because I was born without the fibula bones, and had feet turned in, and a few toes in this foot and a few toes in that, he had to be the bearer -- this stranger had to be the bearer of bad news.
On mi řekl:"Já jsem tvým rodičům musel dát prognózu, že již nikdy nebudeš chodit a že nikdy nebudeš schopna toho pohybu, jaký maji tvý vrstevníci a už vůbec nebudeš moc být samostatná, a od té doby ze mě děláš totálního lháře." (Smích) (Potlesk)
He said to me, "I had to give this prognosis to your parents that you would never walk, and you would never have the kind of mobility that other kids have or any kind of life of independence, and you've been making liar out of me ever since." (Laughter) (Applause)
Ta neobvyklá věc byla to, když mi řekl, že si schovával novinové ústřižky v průběhu mého celého dětství, ať už to bylo druhé místo v hláskovací soutěži pochodování s Dívčím Skautem, znáte to, ta Halloweenská promenáda, vítězství mého univerzitního stipendia, nebo jakékoli z mých dalších sportovních úspěchů, a on to používal a začleňoval to při učení zdejších studentů, mediků z Hahnemannské lékařské školy a Hersheyské lékařské školy. A nazval tuto část přednášky jak jinak než, X Factor. potenciál lidské vůle. Žádná prognósa nemůže odpovídat za to, jako mocné to může být jakožto určující faktor v kvalitě něčího života. A Doktor Kean ještě pokračoval a řekl: "Z mé vlastní zkušenosti, jedině že by už to bylo řečeno, a i když dostane špetku podpory a i když je ponecháno aby hospodařilo s vlastními zdroji, dítě toho dosáhne."
The extraordinary thing is that he said he had saved newspaper clippings throughout my whole childhood, whether winning a second grade spelling bee, marching with the Girl Scouts, you know, the Halloween parade, winning my college scholarship, or any of my sports victories, and he was using it, and integrating it into teaching resident students, med students from Hahnemann Medical School and Hershey Medical School. And he called this part of the course the X Factor, the potential of the human will. No prognosis can account for how powerful this could be as a determinant in the quality of someone's life. And Dr. Kean went on to tell me, he said, "In my experience, unless repeatedly told otherwise, and even if given a modicum of support, if left to their own devices, a child will achieve."
Vidítě, Doktor Kean udělal změnu v přemýšlení. On rozuměl tomu, že je rozdíl mezi lékařským stavem a tím, co s tím ten daný jedinec udělá. A za čas se také odehrála změna v mém přemýšlení, v tom, že pokud byste se mě zeptali, když mi bylo 15, jestli bych vyměnila protézy za tělo a kosti u nohou, tak bych ani na sekundu nezaváhala. Já jsem toužila po tom být takto 'normální' v té době. A pokud se mě zeptáte v dnešní době, tak si nejsem tak jistá. A to je kvůli těm zkušenostím, které jsem s nimi měla né navzdory těch zkušeností a zážitků, které jsem s nimi měla. A možná se tato změna ve mě stala protože jsem se vystavila více lidem, kteří mi pomohli otevřít ty dveře než těm, kteří by ten potenciál ve mě utlumili a zadusili.
See, Dr. Kean made that shift in thinking. He understood that there's a difference between the medical condition and what someone might do with it. And there's been a shift in my thinking over time, in that, if you had asked me at 15 years old, if I would have traded prosthetics for flesh-and-bone legs, I wouldn't have hesitated for a second. I aspired to that kind of normalcy back then. But if you ask me today, I'm not so sure. And it's because of the experiences I've had with them, not in spite of the experiences I've had with them. And perhaps this shift in me has happened because I've been exposed to more people who have opened doors for me than those who have put lids and cast shadows on me.
Vidíte, všechno, co skutečně potřebujete, je jedna osoba, aby vám ukázala zjevení a krásu vaší vlastní síly, a jedete. Pokud dokážete někomu předat ten pomyslný klíč jejich síly, lidský duch je tak chápavý, že pokud to dovedete udělat a dovedete otevřít dveře pro někoho v tom zlomovém okamžiku, tak je vzděláváte v tom nejlepším smyslu. Učíte je tomu, aby si byli schopni otevřít dveře pro sebe samé. Ve skutečnosti, ten přesný význam slova vzdělávat pochází z kořene slova "vyvinout, vyvodit" a to znamená přinést na světlo něco, co je skryté, ukázat a vyvést náš potenciál. Takže znovu, jaký potenciál chceme ukázat?
See, all you really need is one person to show you the epiphany of your own power, and you're off. If you can hand somebody the key to their own power -- the human spirit is so receptive -- if you can do that and open a door for someone at a crucial moment, you are educating them in the best sense. You're teaching them to open doors for themselves. In fact, the exact meaning of the word "educate" comes from the root word "educe." It means "to bring forth what is within, to bring out potential." So again, which potential do we want to bring out?
Byla udělána případová studie v 60. letech v Británii, kdy byli studenti přesouvání z gymnázií do všeobecných středních škol. Je to nazváno 'průtokový proces'. Tady ve Státech tomu říkáme 'tracking'. Je to o oddělování studentů z jedničkami, dvojikami, trojkami, čtyřkami atd. a jedničkáři dostanou těžší studijní plán a ty nejlepší učitele atd. No a oni vzali v období třech měsíců čtverkaře a dali jim jedničky, říkali jim, že jsou jedničkáři a že jsou skvělí. A na konci období těch třech měsíců oni skutečně pracovali jako jedničkáři.
There was a case study done in 1960s Britain, when they were moving from grammar schools to comprehensive schools. It's called the streaming trials. We call it "tracking" here in the States. It's separating students from A, B, C, D and so on. And the "A students" get the tougher curriculum, the best teachers, etc. Well, they took, over a three-month period, D-level students, gave them A's, told them they were "A's," told them they were bright, and at the end of this three-month period, they were performing at A-level.
A samozřejmě ta zdrcující druhá stránka té studie bylo, že vzali studenty, kteří před tím byli jedničkáři a řekli jim, že jsou čtverkaři. A tady to se stalo na konci toho tříměsíčního období - začli být čtverkaři. A to byli ještě ti, kteří se udrželi ve škole a nevypadli. Klíčová část této studie bylo, že také ti učitelé byli napáleni. Oni totiž nevěděli, že byla provedena změna. Jednoduše jim bylo řečeno, že tohle jsou jedničkáři a tamto jsou čtverkaři. A to byl způsob, jak se k nim chovali a jak je učili.
And, of course, the heartbreaking, flip side of this study, is that they took the "A students" and told them they were "D's." And that's what happened at the end of that three-month period. Those who were still around in school, besides the people who had dropped out. A crucial part of this case study was that the teachers were duped too. The teachers didn't know a switch had been made. They were simply told, "These are the 'A-students,' these are the 'D-students.'" And that's how they went about teaching them and treating them.
Takže si myslím, že ta jediná, skutečná neschopnost je zničený duch, duch, který byl zdrcen a nemá naději. Takový, který nevidí krásu. Takový, který postrádá naši přirozenou, dětskou zvědavost a naší vrozenou schopnost si představovat. Takže pokud bychom místo tohodle dokázali posílit lidského ducha, aby měl naději a aby viděl krásu v lidech a jejich okolí, aby byl zvědavý a dokázal mít představivost, tak tehdy bychom mohli prohlásit, že skutečně používáme naši moc dobře. Když má duch tyto vlastnosti, tak jsme schopni vytvářet nové skutečnosti a nové způsoby bytí.
So, I think that the only true disability is a crushed spirit, a spirit that's been crushed doesn't have hope, it doesn't see beauty, it no longer has our natural, childlike curiosity and our innate ability to imagine. If instead, we can bolster a human spirit to keep hope, to see beauty in themselves and others, to be curious and imaginative, then we are truly using our power well. When a spirit has those qualities, we are able to create new realities and new ways of being.
Ráda bych zakončila básní od perského básníka z 14. století, Hafize, o kterém mi řekl můj přítel Jacques Dembois. A tá báseň se jmenuje "Bůh, který zná pouze čtyři slova." "Každé dítě poznalo Boha, ne Boha jmen, ne Boha nedělej, ale Boha, který pouze zná čtyři slova a neustále je opakuje, říká, pojď a tancuj se mnou" Pojď a tancuj se mnou.
I'd like to leave you with a poem by a fourteenth-century Persian poet named Hafiz that my friend, Jacques Dembois told me about, and the poem is called "The God Who Only Knows Four Words": "Every child has known God, not the God of names, not the God of don'ts, but the God who only knows four words and keeps repeating them, saying, 'Come dance with me. Come, dance with me. Come, dance with me.'"
Děkuji. (Potlesk)
Thank you. (Applause)