Mluvila jsem ke skupině asi 300 dětí ve věku od šesti do osmi let v dětském muzeu. Vzala jsem s sebou pytel plný nohou, podobných těm, které tady vidíte, a rozložili jsme pro děti na stůl. Podle mé zkušenosti jsou děti přirozeně zvědavé na věci, které neznají nebo kterým nerozumí, nebo které jsou jim cizí. Bát se rozdílnosti se naučí až tehdy, když je k tomu začnou navádět dospělí, kteří omezují přirozenou zvědavost nebo krotí všechno to vyptávání, v naději, že vychovají slušné dětičky. Úplně jsem si představila učitelku první třídy v předsálí, jak všem těm divokým dětem říká: "Dělejte si, co chcete, ale hlavně jí nezírejte na nohy!"
I was speaking to a group of about 300 kids, ages six to eight, at a children's museum, and I brought with me a bag full of legs, similar to the kinds of things you see up here, and had them laid out on a table for the kids. And, from my experience, you know, kids are naturally curious about what they don't know, or don't understand, or is foreign to them. They only learn to be frightened of those differences when an adult influences them to behave that way, and maybe censors that natural curiosity, or you know, reins in the question-asking in the hopes of them being polite little kids. So I just pictured a first grade teacher out in the lobby with these unruly kids, saying, "Now, whatever you do, don't stare at her legs."
Jenže v tom je ten háček. Já tam byla právě proto – chtěla jsem je pozvat aby se dívali a zkoumali. Takže jsme s dospělými udělali dohodu, že děti mohou vejít dovnitř, bez dospělých, na dvě minuty úplně samy. Dveře se otevřou, děti přijdou ke stolu s nohami, strkají do nich a šťouchají, kroutí prsty, a zkoušejí se plnou vahou opřít o běžeckou nohu aby vyzkoušeli, co to udělá. A já jim řeknu: "Děti, honem – ráno jsem se probudila, a řekla jsem si, že chci přeskočit dům – ne moc velký, jenom dvě tři patra – ale, kdybyste mi mohli poradit zvíře, hrdinu nebo postavu z komixu, cokoli tady teď vymyslíte, jaký typ nohou byste mi vyrobili?"
But, of course, that's the point. That's why I was there, I wanted to invite them to look and explore. So I made a deal with the adults that the kids could come in without any adults for two minutes on their own. The doors open, the kids descend on this table of legs, and they are poking and prodding, and they're wiggling toes, and they're trying to put their full weight on the sprinting leg to see what happens with that. And I said, "Kids, really quickly -- I woke up this morning, I decided I wanted to be able to jump over a house -- nothing too big, two or three stories -- but, if you could think of any animal, any superhero, any cartoon character, anything you can dream up right now, what kind of legs would you build me?"
A okamžitě někdo vykřikl: "Klokana!" "Ne, ne, ne! Radši žábu!" "Ne, radši jako inspektor Gadget!" "Ne, ne, ne, jako Úžasňákovi." A ještě jiné věci, které ani sama neznám. A pak jedno asi osmileté dítě řeklo: "Hele, proč bys vlastně nechtěla taky lítat?" A všichni, včetně mě, udělali "Jasně!". (smích) A tímhle způsobem jsem se z ženy, kterou by děti byly naučené vnímat jako "postiženou", stala někým, kdo vládne možnostmi, které jejich těla ještě nemají. Někým, kdo je dokonce "zvýhodněný". Zajímavé.
And immediately a voice shouted, "Kangaroo!" "No, no, no! Should be a frog!" "No. It should be Go Go Gadget!" "No, no, no! It should be the Incredibles." And other things that I don't -- aren't familiar with. And then, one eight-year-old said, "Hey, why wouldn't you want to fly too?" And the whole room, including me, was like, "Yeah." (Laughter) And just like that, I went from being a woman that these kids would have been trained to see as "disabled" to somebody that had potential that their bodies didn't have yet. Somebody that might even be super-abled. Interesting.
Někteří z vás mě vlastně viděli na TEDu před 11 lety. Hodně se mluvilo o tom, jak tato konference mění lidské životy stejně účinkujícím jako účastníkům, a ani já nejsem výjimka. TED byl doslova odrazovým můstkem pro dekádu, ve které jsem objevovala svůj život. V té době byly nohy, které jsem předváděla, revolucí v protetice. Měla jsem sprinterské nohy z vinutého karbonového vlákna, modelované podle zadních běhů geparda, které jste mohli včera vidět na jevišti. A také velice realistické nohy ze silikonu v přirozené tělové barvě.
So some of you actually saw me at TED, 11 years ago. And there's been a lot of talk about how life-changing this conference is for both speakers and attendees, and I am no exception. TED literally was the launch pad to the next decade of my life's exploration. At the time, the legs I presented were groundbreaking in prosthetics. I had woven carbon fiber sprinting legs modeled after the hind leg of a cheetah, which you may have seen on stage yesterday. And also these very life-like, intrinsically painted silicone legs.
Tehdy jsem měla příležitost vyzvat všechny inovátory mimo tradiční lékařskou protetickou komunitu aby dali svůj talent k dispozici vědě a umění výroby nohou. Abychom mohli přestat oddělovat formu, funkci a estetiku a dávat jim rozdílné hodnoty. Naštěstí pro mne mnoho lidí na tu výzvu odpovědělo. Ta cesta začala s jednou účastnicí konference TEDu – Chee Pearlmanovou, která tady doufám taky dnes je někde v publiku. Byla tehdy redaktorkou časopisu ID, a napsala o mně titulní článek.
So at the time, it was my opportunity to put a call out to innovators outside the traditional medical prosthetic community to come bring their talent to the science and to the art of building legs. So that we can stop compartmentalizing form, function and aesthetic, and assigning them different values. Well, lucky for me, a lot of people answered that call. And the journey started, funny enough, with a TED conference attendee -- Chee Pearlman, who hopefully is in the audience somewhere today. She was the editor then of a magazine called ID, and she gave me a cover story.
Tím začala neuvěřitelná cesta. Zažívala jsem tehdy spoustu zajímavých setkání, přijímala jsem mnohá pozvání, abych mluvila po celém světě o designu těch gepardích nohou. Po konferenci, po mé přednášce, za mnou chodili lidé, muži i ženy. A rozhovor vypadal většinou nějak takhle: "Víte, Aimee, vy jste velice přitažlivá. Vůbec nevypadáte jako postižená." (smích) A já si myslela: "No, to je zvláštní, protože já se postižená necítím." Otevřelo mi to oči ke zkoumání tohoto tématu, k diskusi o kráse. Jak musí vypadat krásná žena? Co je to sexy tělo? A navíc, z pohledu identity, co to znamená mít postižení? Říkám si, že lidé... Pamela Anderson má v těle mnohem víc protéz než já. A nikdo jí neříká postižená. (smích)
This started an incredible journey. Curious encounters were happening to me at the time; I'd been accepting numerous invitations to speak on the design of the cheetah legs around the world. And people would come up to me after the conference, after my talk, men and women. And the conversation would go something like this, "You know Aimee, you're very attractive. You don't look disabled." (Laughter) I thought, "Well, that's amazing, because I don't feel disabled." And it really opened my eyes to this conversation that could be explored, about beauty. What does a beautiful woman have to look like? What is a sexy body? And interestingly, from an identity standpoint, what does it mean to have a disability? I mean, people -- Pamela Anderson has more prosthetic in her body than I do. Nobody calls her disabled. (Laughter)
Takže ten časopis se přes grafika Petera Savillea dostal k módnímu návrháři Alexandru McQueenovi a fotografovi Nicku Knightovi, které tohle téma taky zaujalo. Takže tři měsíce po TEDu jsem seděla v letadle do Londýna, kde jsem poprvé fotila módu, a vznikla z toho tato obálka – Módní? Tři měsíce potom jsem s modely Alexandra McQueena poprvé stála na molu na páru ručně vyřezávaných nohou z masivního jasanu. Nikdo to nepoznal – všichni mysleli, že jsou to dřevěné boty. Vlastně je mám s sebou na pódiu: vinná réva, magnólie, skutečně nádherné. Na poezii záleží. Poezie je pozdvižení banálního a přehlíženého objektu do říše umění. Může proměnit věc, ze které lidé mívají strach, do něčeho, co vyzývá k pohledu, k prohlížení, a snad i k porozumění.
So this magazine, through the hands of graphic designer Peter Saville, went to fashion designer Alexander McQueen, and photographer Nick Knight, who were also interested in exploring that conversation. So, three months after TED I found myself on a plane to London, doing my first fashion shoot, which resulted in this cover -- "Fashion-able"? Three months after that, I did my first runway show for Alexander McQueen on a pair of hand-carved wooden legs made from solid ash. Nobody knew -- everyone thought they were wooden boots. Actually, I have them on stage with me: grapevines, magnolias -- truly stunning. Poetry matters. Poetry is what elevates the banal and neglected object to a realm of art. It can transform the thing that might have made people fearful into something that invites them to look, and look a little longer, and maybe even understand.
To jsem sama zjistila při svém dalším dobrodružství. Tím byl filmový cyklus "Kremaster" umělce Matthewa Barneyho. Tam jsem si to poprvé uvědomila – moje nohy se mohou stát "nositelnou" sochou. A v tu chvíli jsem se začala vzdalovat potřebě napodobovat fyzické lidství jako jediný estetický ideál. Takže jsme vytvořili to, co lidé láskyplně nazývali skleněnýma nohama, i když jsou ve skutečnosti z průhledného polyuretanu, ze stejného materiálu jako bowlingové koule. Těžké! Pak jsme vyrobili tyto nohy, jakoby vsazené do hlíny, prorostlé bramborovými kořínky, s červenou řepou na vršku a moc hezkým mosazným prstem. Tohle je pěkně v detailu. Další postavou byla napůl žena, napůl gepard – malá pocta mému životu atletky. 14 hodin protetického make-upu, abych se stala stvořením, které mělo opravdové tlapy, drápy a ocas, kterým švihalo kolem, jako gekon. (smích) Další pár nohou, na kterém jsme spolupracovali, byl tento ... vypadají jako nohy medůzy. Taky polyuretan. A jediný účel, ke kterému mohou tyhle nohy sloužit, tedy mimo kontext filmu, je provokovat smysly a nastartovat představivost. Jsou to věci rozmaru.
I learned this firsthand with my next adventure. The artist Matthew Barney, in his film opus called the "The Cremaster Cycle." This is where it really hit home for me -- that my legs could be wearable sculpture. And even at this point, I started to move away from the need to replicate human-ness as the only aesthetic ideal. So we made what people lovingly referred to as glass legs even though they're actually optically clear polyurethane, a.k.a. bowling ball material. Heavy! Then we made these legs that are cast in soil with a potato root system growing in them, and beetroots out the top, and a very lovely brass toe. That's a good close-up of that one. Then another character was a half-woman, half-cheetah -- a little homage to my life as an athlete. 14 hours of prosthetic make-up to get into a creature that had articulated paws, claws and a tail that whipped around, like a gecko. (Laughter) And then another pair of legs we collaborated on were these -- look like jellyfish legs, also polyurethane. And the only purpose that these legs can serve, outside the context of the film, is to provoke the senses and ignite the imagination. So whimsy matters.
Dnes mám více než tucet párů protetických nohou, které pro mne vyrobili různí lidé, a jejich prostřednictvím různě zdolávám terén pod nohama. A můžu si změnit výšku – mám na výběr z pěti různých výšek. (smích) Dnes měřím 185 cm. Nechala jsem si tyhle nohy udělat o něco víc než před rokem u Dorset Orthopaedic v Anglii, a když jsem si je přivezla domů na Manhattan, hned první večer jsem šla na velice nóbl večírek. Bylo tam děvče, které mě zná už léta při mých normálních 173 centimetrech. Zůstala na mě koukat s otevřenou pusou a řekla, "Ty jsi ale vysoká!" A já na to: "Já vím, není to bezva?" Tedy, je to tak trochu jako chodit na chůdách, ale mám najednou úplně jiný vztah k futrům, což bych rozhodně nikdy nečekala. A bavila jsem se tím. Podívala se na mě a řekla: "Ale Aimee, to není fér." (smích) (potlesk) Neuvěřitelné na tom je, že to tak skutečně myslela. Není to fér, když si můžete měnit výšku jak se vám zachce.
Today, I have over a dozen pair of prosthetic legs that various people have made for me, and with them I have different negotiations of the terrain under my feet, and I can change my height -- I have a variable of five different heights. (Laughter) Today, I'm 6'1". And I had these legs made a little over a year ago at Dorset Orthopedic in England and when I brought them home to Manhattan, my first night out on the town, I went to a very fancy party. And a girl was there who has known me for years at my normal 5'8". Her mouth dropped open when she saw me, and she went, "But you're so tall!" And I said, "I know. Isn't it fun?" I mean, it's a little bit like wearing stilts on stilts, but I have an entirely new relationship to door jams that I never expected I would ever have. And I was having fun with it. And she looked at me, and she said, "But, Aimee, that's not fair." (Laughter) (Applause) And the incredible thing was she really meant it. It's not fair that you can change your height, as you want it.
Tehdy jsem si uvědomila, tehdy jsem věděla, že debata se společností na toto téma se radikálně proměnila za těch uplynulých deset let. Už to není debata o překonávání nedostatků. Je to debata o vylepšování. Je to diskuse o potenciálu. Protetická končetina už neznačí potřebu nahradit ztrátu. Může fungovat jako symbol toho, že její nositel má moc vytvořit cokoli, co chce vytvořit na místě své končetiny. Takže lidé, které společnost kdysi považovala za postižené, se mohou stát architekty svých vlastních identit a samozřejmě tyto i dál měnit tím, že změní svá těla z pozice nové síly. Co mě na tom v tuto chvíli tak vzrušuje je, že spojením špičkové technologie – robotiky a bioniky – se staletou poezií se dostáváme blíže k porozumění naší společné lidskosti. Myslím si, že pokud chceme objevit plný potenciál svého lidství, musíme oslavovat tyto srdcervoucí výhody i tahle úžasná postižení, která všichni máme. Vzpomněla jsem si na Shakespearova Shylocka: "Když nás bodneš, zda-li nekrvácíme, a když nás lehtáš, nesmějem se snad?" Je to naše lidství a celý jeho potenciál, co nás činí krásnými. Děkuji. (potlesk)
And that's when I knew -- that's when I knew that the conversation with society has changed profoundly in this last decade. It is no longer a conversation about overcoming deficiency. It's a conversation about augmentation. It's a conversation about potential. A prosthetic limb doesn't represent the need to replace loss anymore. It can stand as a symbol that the wearer has the power to create whatever it is that they want to create in that space. So people that society once considered to be disabled can now become the architects of their own identities and indeed continue to change those identities by designing their bodies from a place of empowerment. And what is exciting to me so much right now is that by combining cutting-edge technology -- robotics, bionics -- with the age-old poetry, we are moving closer to understanding our collective humanity. I think that if we want to discover the full potential in our humanity, we need to celebrate those heartbreaking strengths and those glorious disabilities that we all have. I think of Shakespeare's Shylock: "If you prick us, do we not bleed, and if you tickle us, do we not laugh?" It is our humanity, and all the potential within it, that makes us beautiful. Thank you. (Applause)