Cheryl: Aimee a já jsme si chtěly - Ahoj, Aimee. AM: Ahoj.
Sheryl Shade: Hi, Aimee. Aimee Mullins: Hi.
Cheryl: Aimee a já jsme si chtěly trochu povídat a já chtěla, aby vám všem pověděla, díky čemu je tak výraznou atletkou.
SS: Aimee and I thought we'd just talk a little bit, and I wanted her to tell all of you what makes her a distinctive athlete.
AM: No, těm z vás, kdo viděli tu fotku v mé krátké biografii, to možná došlo. Jsem po dvojté amputaci, narodila jsem se bez lýtkových kostí v obou nohách. V jednom roce jsem podstoupila amputaci, a od té doby běhám všude jako čert.
AM: Well, for those of you who have seen the picture in the little bio -- it might have given it away -- I'm a double amputee, and I was born without fibulas in both legs. I was amputated at age one, and I've been running like hell ever since, all over the place.
Cheryl: No, proč jim třeba neřekneš, jak ses dostala do Georgetownu? Tím bychom mohly začít.
SS: Well, why don't you tell them how you got to Georgetown -- why don't we start there? Why don't we start there?
AM: Studuji poslední ročník v programu Foreign Service v Georgetownu. Na střední škole jsem získala plné akademické stipendium. Každý rok vybírají pro studium zahraničních věcí tři studenty z celého státu a tak jsem vyhrála stýpko na Georgetown a jsem tam už čtyři roky. Moc se mi tam líbí.
AM: I'm a senior in Georgetown in the Foreign Service program. I won a full academic scholarship out of high school. They pick three students out of the nation every year to get involved in international affairs, and so I won a full ride to Georgetown and I've been there for four years. Love it.
Cheryl: Když se tam Aimee dostala tak trochu se začala zajímat o atletiku, a rozhodla se někomu zavolat a poptat se. Tak, proč ten příběh radši nepovíš sama?
SS: When Aimee got there, she decided that she's, kind of, curious about track and field, so she decided to call someone and start asking about it. So, why don't you tell that story?
AM: Jo. No řekla bych, že jsem se vždycky věnovala sportu. Když jsem vyrůstala, pět let jsem hrála softball. Na střední jsem závodně lyžovala a na univerzitě jsem začala být trochu nesvá, protože jsem jeden dva roky nijak nesportovala. Víte, já nikdy nezávodila v kategorii handicapovaných. Vždy jsem soutěžila se zdravými sportovci. Nic jiného jsem v té době neznala. Vlastně jsem až do svých sedmnácti nepotkala nikoho po amputaci. Slyšela jsem, že pořádají atletické mítinky společně se všemi handicapovanými běžci. A mě se to sice trochu nezdálo, ale rozhodla jsem se tam nejdřív jít a omrknout to. Tak jsem si v devatenácti - v roce 1995 - koupila letenku do Bostonu, samozřejmě jako černý kůň závodu. Nikdy předtím jsem to takhle nezávodila. Pár týdnů před tím mítinkem jsem běhala na štěrkové dráze, abych věděla jak daleko dokážu běžet, a po zhruba 50 metrech jsem toho měla dost. Nemohla jsem dýchat. Měla jsem nohy vyrobené ze dřeva a polymeru, připevněné páskami na suchý zip, na sobě velké, silné, pětivrstvé vlněné ponožky, no žádný komfort, ale nic jiného jsem tehdy neznala.
AM: Yeah. Well, I guess I've always been involved in sports. I played softball for five years growing up. I skied competitively throughout high school, and I got a little restless in college because I wasn't doing anything for about a year or two sports-wise. And I'd never competed on a disabled level, you know -- I'd always competed against other able-bodied athletes. That's all I'd ever known. In fact, I'd never even met another amputee until I was 17. And I heard that they do these track meets with all disabled runners, and I figured, "Oh, I don't know about this, but before I judge it, let me go see what it's all about." So, I booked myself a flight to Boston in '95, 19 years old and definitely the dark horse candidate at this race. I'd never done it before. I went out on a gravel track a couple of weeks before this meet to see how far I could run, and about 50 meters was enough for me, panting and heaving. And I had these legs that were made of a wood and plastic compound, attached with Velcro straps -- big, thick, five-ply wool socks on -- you know, not the most comfortable things, but all I'd ever known.
A moji soupeři v Bostonu měli nohy kompletně vyrobené ze uhlíko-grafitu a k tomu tlumiče otřesů a nejrůznější doplňky, a koukali na mě stylem: "OK, je nám jasný, kdo dnes nevyhraje závod." Já tam totiž šla s očekáváním - vlastně nevím, co jsem čekala - ale když jsem viděla člověka po amputaci celé nohy, jak šel na skok vysoký, vyskočil na jedné noze a skočil 188 centimetrů. Dan O'Brien skočil 180 centimetrů v roce 1996 v Atlantě. Totiž, abyste měli srovnání - ti lidé byli skutečnými sportovci, akorát se neoznačovali slovem "atleti". A tak jsem se rozhodla to zkusit. Víte, s tlukoucím srdcem jsem běžela svůj první závod, porazila držitele národního rekordu o tři setiny vteřiny a stala se novou držitelkou rekordu při mém prvním pokusu.
And I'm up there in Boston against people wearing legs made of all things -- carbon graphite and, you know, shock absorbers in them and all sorts of things -- and they're all looking at me like, OK, we know who's not going to win this race. And, I mean, I went up there expecting -- I don't know what I was expecting -- but, you know, when I saw a man who was missing an entire leg go up to the high jump, hop on one leg to the high jump and clear it at six feet, two inches ... Dan O'Brien jumped 5'11" in '96 in Atlanta, I mean, if it just gives you a comparison of -- these are truly accomplished athletes, without qualifying that word "athlete." And so I decided to give this a shot: heart pounding, I ran my first race and I beat the national record-holder by three hundredths of a second, and became the new national record-holder on my first try out.
A lidi mi říkali: "Aimee, jseš rychlá, jseš přirozeně rychlá, ale chybí ti obratnost a dovednosti potřebný na dráze. Běžela jsi jak splašená. Všichni jsme viděli jak usilovně jsi běžela." A tak jsem se rozhodla zavolat dráhovému trenérovi z Georgetownu. A díky bohu jsem nevěděla, jak moc ten člověk znamená ve světě atletiky. Trénoval pět olympijských reprezentantů, jeho kancelář je plná diplomů z celonárodních klání od všech těch atletů, co trénoval, a vůbec je to dost respektovaná osobnost. A já mu zavolala: "Poslouchejte, běžela jsem jeden závod a vyhrála a...
And, you know, people said, "Aimee, you know, you've got speed -- you've got natural speed -- but you don't have any skill or finesse going down that track. You were all over the place. We all saw how hard you were working." And so I decided to call the track coach at Georgetown. And I thank god I didn't know just how huge this man is in the track and field world. He's coached five Olympians, and the man's office is lined from floor to ceiling with All America certificates of all these athletes he's coached. He's just a rather intimidating figure. And I called him up and said, "Listen, I ran one race and I won ..."
(smích)
(Laughter)
... chtěla jsem vědět, jestli bych mohla, víte - jen potřebuju vědět, jestli bych mohla vidět jeden z vašich tréninků, vidět, jaká cvičení děláte a tak." Více jsem nechtěla, jen dva tréninky. Můžu si jen sednout a dívat se, co děláte? A on řekl: "No, než cokoliv rozhodneme, měli bychom se vidět." Určitě si myslel: "Do čeho to lezu?" Tak jsem se s tím člověkem potkala, vešla do jeho kanceláře a viděla všechny ty plakáty a obálky časopisů s lidmi, které koučoval. Sedli jsme si, začali si povídat a nakonec z toho vzešla výborná spolupráce, protože handicapovaného sportovce nikdy předtím netrénoval. Takže byl bez předsudků vůči tomu, co zvládnu a co ne. Já nikdy předtím neměla trenéra, takže to bylo trochu jako: "Jdeme na to."
"I want to see if I can, you know -- I need to just see if I can sit in on some of your practices, see what drills you do and whatever." That's all I wanted -- just two practices. "Can I just sit in and see what you do?" And he said, "Well, we should meet first, before we decide anything." You know, he's thinking, "What am I getting myself into?" So, I met the man, walked in his office, and saw these posters and magazine covers of people he has coached. And we got to talking, and it turned out to be a great partnership because he'd never coached a disabled athlete, so therefore he had no preconceived notions of what I was or wasn't capable of, and I'd never been coached before. So this was like, "Here we go -- let's start on this trip."
Tak mi pravidelně věnoval svou polední pauzu čtyři dny v týdnu, svůj volný čas, abych přišla na dráhu a trénovala s ním. Takhle jsem poznala Franka. Ale to byl podzim 1995. A pak, když se blížila zima, řekl: "Víš, už jsi dost dobrá. Můžeš začít běhat s naším ženským týmem." A já řekla: "Ale jděte." A on řekl: "Ne, vážně. Můžeš začít běhat s naším ženským týmem." Tak jsem se na jaře 1996 - s cílem dostat se v květnu do amerického týmu paraolympioniků - připojila do ženského běžeckého týmu. Žádný tělesně postižený člověk tehdy na univerzitní úrovni neběhal. Takže, no nevím, všechno to do sebe začalo zajímavě zapadat.
So he started giving me four days a week of his lunch break, his free time, and I would come up to the track and train with him. So that's how I met Frank. That was fall of '95. But then, by the time that winter was rolling around, he said, "You know, you're good enough. You can run on our women's track team here." And I said, "No, come on." And he said, "No, no, really. You can. You can run with our women's track team." In the spring of 1996, with my goal of making the U.S. Paralympic team that May coming up full speed, I joined the women's track team. And no disabled person had ever done that -- run at a collegiate level. So I don't know, it started to become an interesting mix.
Cheryl: Můžeš jim říct třeba o těch několika zajímavých událostech, co se staly v Georgetownu, než ses dostala na olympiádu. O tom bys jim mohla povědět. AM: Jasně, no, víte, jako handicapovaná jsem vyhrála všechno, v čem jsem závodila - totiž trénink v Georgetownu a vědomí, že si budu muset zvyknout na pohled na záda všech těch žen - víte, závodila jsem s příští Florence Griffithovou-Joynerovou a všechny na mě koukaly stylem: "Hm, co se to - co se to tady děje?" A víte, oblékala jsem si dres Georgetownu, a chodila tam s vědomím, že abych se zlepšila, - a už jsem nejlepší ve státě - musím trénovat s lidmi, kteří jsou přirozeně lepší než já.
SS: Well, on your way to the Olympics, a couple of memorable events happened at Georgetown. Why don't you just tell them? AM: Yes, well, you know, I'd won everything as far as the disabled meets -- everything I competed in -- and, you know, training in Georgetown and knowing that I was going to have to get used to seeing the backs of all these women's shirts -- you know, I'm running against the next Flo-Jo -- and they're all looking at me like, "Hmm, what's, you know, what's going on here?" And putting on my Georgetown uniform and going out there and knowing that, you know, in order to become better -- and I'm already the best in the country -- you know, you have to train with people who are inherently better than you.
A chodila jsem tam a dotáhla to až do Velké východní konference, což byl šampionát na konci sezony. Hodně, hodně horká událost. A to první - zrovna jsem dostala ty nové sprinterské nohy, které vidíte v té biografii - a celou tu dobu mi nedošlo, že množství potu, které se nahromadí v ponožce, vlastně bude působit jako lubrikant a budu se v pouzdru posunovat nahoru a dolu. A zhruba v 85. metru, při sprintu na 100 metrů, mi s veškerou slávou upadla jedna noha. Téměř jsem z ní vypadla před asi pěti tisíci lidmi. A já byla úplně pokořená, ještě jsem byla zapsaná v závodě na 200 metrů, co měl odstartovat za půl hodiny.
And I went out there and made it to the Big East, which was sort of the championship race at the end of the season. It was really, really hot. And it's the first -- I had just gotten these new sprinting legs that you see in that bio, and I didn't realize at that time that the amount of sweating I would be doing in the sock -- it actually acted like a lubricant and I'd be, kind of, pistoning in the socket. And at about 85 meters of my 100 meters sprint, in all my glory, I came out of my leg. Like, I almost came out of it, in front of, like, 5,000 people. And I, I mean, was just mortified -- because I was signed up for the 200, you know, which went off in a half hour.
(smích)
(Laughter)
Šla jsem za koučem: "Prosím, nenuťte mě tam jít. Nemůžu tam před všechny ty lidi. Zas mi upadnou nohy. A když mi jedna upadla při 85. metru, tak za žádnou cenu nepoběžím 200 metrů." A on se tam takhle posadil. A moje prosby šly díky bohu mimo něj, protože to byl drsnej chlap - no znáte chlapy z Brooklynu - a řekl: "Aimee, co uděláš, když ti upadne noha? Popadneš tu blbou věc, nasadíš si ji, a dokončíš ten zatracenej závod!"
I went to my coach: "Please, don't make me do this." I can't do this in front of all those people. My legs will come off. And if it came off at 85 there's no way I'm going 200 meters. And he just sat there like this. My pleas fell on deaf ears, thank god. Because you know, the man is from Brooklyn; he's a big man. He says, "Aimee, so what if your leg falls off? You pick it up, you put the damn thing back on, and finish the goddamn race!"
(potlesk) A to jsem udělala. Tak takhle mě držel na trati. Držel mě ve správný dráze.
(Laughter) (Applause) And I did. So, he kept me in line. He kept me on the right track.
Cheryl: Tak, potom to Aimee dotáhne na paraolympiádu v roce 1996 a je úplně nadšená. Přijede její rodina, je to velká událost. Už běhá - to už běháš dva roky?
SS: So, then Aimee makes it to the 1996 Paralympics, and she's all excited. Her family's coming down -- it's a big deal. It's now two years that you've been running?
AM: Ne, jeden rok.
AM: No, a year.
Cheryl: Jeden rok. Proč jim neřekneš, co se stalo těsně před závodem, co jsi běžela?
SS: A year. And why don't you tell them what happened right before you go run your race?
AM: Dobře, tak ta Atlanta. Paraolympiáda, jen pro upřesnění, je olympiáda pro lidi s tělesným postižením. Lidé po amputaci, s mozkovou obrnou a sportovci na vozíčku. Narozdíl od Speciální olympiády, kde soutěží lidé s mentálním postižením. Takže Atlanta, týden po olympijských hrách, a já jsem u vytržení z toho, že jen o rok dřív jsem na štěrkové dráze nedokázala uběhnout 50 metrů. A tak jsem tu - bez jediné porážky. V květnu na americkém šampionátu - kvalifikaci na olympiádu - jsem vytvořila nové rekordy a byla jsem si jistá, že si domů povezu zlato. A byla jsem taky jediná po amputaci obou nohou pod kolenem. Byla jsem jediná žena, co závodila ve skoku dalekém. Krátce předtím jsem dokončila skok daleký a jeden chlap po amputaci obou nohou ke mě přišel a řekl, "Jak to děláš? Víš, máme mít plochou nohu, abychom z ní na odrazovém prkně nevypadli." Já řekla: "No, já to prostě dělám takhle, protože mi to nikdo neřekl."
AM: Okay, well, Atlanta. The Paralympics, just for a little bit of clarification, are the Olympics for people with physical disabilities -- amputees, persons with cerebral palsy, and wheelchair athletes -- as opposed to the Special Olympics, which deals with people with mental disabilities. So, here we are, a week after the Olympics and down at Atlanta, and I'm just blown away by the fact that just a year ago, I got out on a gravel track and couldn't run 50 meters. And so, here I am -- never lost. I set new records at the U.S. Nationals -- the Olympic trials -- that May, and was sure that I was coming home with the gold. I was also the only, what they call "bilateral BK" -- below the knee. I was the only woman who would be doing the long jump. I had just done the long jump, and a guy who was missing two legs came up to me and says, "How do you do that? You know, we're supposed to have a planar foot, so we can't get off on the springboard." I said, "Well, I just did it. No one told me that."
Je to vtipný, držím světový rekord o sedm a půl centimetru, a dál se zlepšuju. Takže jsem byla zapsaná na skok daleký - no zapsaná - dostala jsem se na skok daleký a běh na 100 metrů. A jsem si tím jistá. Dostala jsem se na titulní stranu novin v mém rodném městě, které jsem předtím šest let roznášela. Cítila jsem, že přišel můj čas, abych zazářila. To jsme byli na zahřívacím stadionu při tréninkovém rozběhu před závodem, pár bloků od olympijského stadionu a měla jsem na sobě ty nohy, které právě teď vyndávám. Byla jsem první člověk na světě, kdo je měl - byla jsem jak pokusná myš, a můžu vám říct, že působily jako turistická atrakce.
So, it's funny -- I'm three inches within the world record -- and kept on from that point, you know, so I'm signed up in the long jump -- signed up? No, I made it for the long jump and the 100-meter. And I'm sure of it, you know? I made the front page of my hometown paper that I delivered for six years, you know? It was, like, this is my time for shine. And we're at the trainee warm-up track, which is a few blocks away from the Olympic stadium. These legs that I was on, which I'll take out right now -- I was the first person in the world on these legs. I was the guinea pig., I'm telling you, this was, like -- talk about a tourist attraction.
Lidé si mě fotili a divili se: "Na čem to ta holka běhá?" A já se vždycky rozhlížím kolem, kde jsou moji soupeři. Byl to můj první mezinárodní mítink. Snažila jsem se dozvědět se od ostatních, proti komu tu budu běhat. "Aimee, ještě se u tebe kvůli tomu stavíme." Chtěla jsem se podívat na časy. "Neboj se vedeš si dobře, nedělej si starosti." To bylo 20 minut před mým závodem na olympijském stadionu. Byla vyvěšena startovací listina, tak jsem se na ni šla podívat. A můj nejrychlejší čas, zároveň světový rekord, byl 15,77. Tak se dívám, dráha vedle mě má 12,8. Dráha číslo tři 12,5, dráha čtyři 12,2. Divila jsem se, co se to děje. A oni nás všechny nastrkali do autobusu ke stadionu a všem těm ženám chyběla jedna ruka.
Everyone was taking pictures -- "What is this girl running on?" And I'm always looking around, like, where is my competition? It's my first international meet. I tried to get it out of anybody I could, you know, "Who am I running against here?" "Oh, Aimee, we'll have to get back to you on that one." I wanted to find out times. "Don't worry, you're doing great." This is 20 minutes before my race in the Olympic stadium, and they post the heat sheets. And I go over and look. And my fastest time, which was the world record, was 15.77. Then I'm looking: the next lane, lane two, is 12.8. Lane three is 12.5. Lane four is 12.2. I said, "What's going on?" And they shove us all into the shuttle bus, and all the women there are missing a hand.
(smích)
(Laughter)
Byla jsem zděšená. Všechny na mě koukaly s výrazem: "Kterápak z nás není jako ty ostatní?" Seděla jsem tam a myslela si: "Ó můj bože, ó můj bože." Víte, nikdy jsem nic neprohrála, ať už to bylo stipendium nebo cokoliv. Jako lyžařka jsem vyhrála pět medailí a vůbec všude jsem byla první. V Georgetownu to bylo skvělý, sice jsem prohrávala, ale byl to ten nejlepší trénink na Atlantu. Tady jsme byly, jenom světová špička a já neměla pochyb, že ten závod prohraju. A víte, myslela jsem na to, jak všichni z mé rodiny nasedli do dodávky a jeli sem až z Pensylvánie. A já byla jediná americká sprinterka. Pak nás vyzvali ven: "Dámy, máte jednu minutu." A když jsem se stavila do bloků a cítila zděšení, protože tam byl takový šum šířící se z tribuny od těch, kdo byli tak blízko, že viděli na startovní čáru. A já si pomyslela: "Já vím! Vždyť to vidíte! To není v pořádku." A myslela jsem na to, že další příležitost tady už nedostanu. Tak víte co, když ty holky nedokážu porazit, tak jim alespoň trochu zamotám hlavu, no ne?
So, I'm just, like -- they're all looking at me like 'which one of these is not like the other,' you know? I'm sitting there, like, "Oh, my god. Oh, my god." You know, I'd never lost anything, like, whether it would be the scholarship or, you know, I'd won five golds when I skied. In everything, I came in first. And Georgetown -- that was great. I was losing, but it was the best training because this was Atlanta. Here we are, like, crème de la crème, and there is no doubt about it, that I'm going to lose big. And, you know, I'm just thinking, "Oh, my god, my whole family got in a van and drove down here from Pennsylvania." And, you know, I was the only female U.S. sprinter. So they call us out and, you know -- "Ladies, you have one minute." And I remember putting my blocks in and just feeling horrified because there was just this murmur coming over the crowd, like, the ones who are close enough to the starting line to see. And I'm like, "I know! Look! This isn't right." And I'm thinking that's my last card to play here; if I'm not going to beat these girls, I'm going to mess their heads a little, you know?
(smích)
(Laughter)
Totiž vnímali mě určitě jako Rockyho IV v zápasu proti Německu. Všichni ostatní, Estonsko a Polsko, byli v tom rozběhu taky. A všechno, co si pamatuju po startovním výstřelu, bylo že jsem skončila poslední. Zadržovala jsem slzy a cítila se neskutečně zdrceně a pokořeně. Musela jsem přemýšlet o tom, proč jsem to vůbec udělala. Dřív jsem všechno musela vyhrát, ale jaký to vlastně mělo smysl? Všechen ten trénink a jak se mi za tu dobu změnil život. Stala jsem se univerzitní atletkou, pak olympijskou atletkou a přimělo mě to přemýšlet, k čemu vlastně svými výkony směřuju. Totiž před pouhým rokem a třemi měsíci jsem se zaměřila na to stát se olympijskou atletkou, můj život se ubíral tím směrem, já tomu šla naproti a chtěla vědět, jak daleko se dokážu dostat.
I mean, it was definitely the "Rocky IV" sensation of me versus Germany, and everyone else -- Estonia and Poland -- was in this heat. And the gun went off, and all I remember was finishing last and fighting back tears of frustration and incredible -- incredible -- this feeling of just being overwhelmed. And I had to think, "Why did I do this?" If I had won everything -- but it was like, what was the point? All this training -- I had transformed my life. I became a collegiate athlete, you know. I became an Olympic athlete. And it made me really think about how the achievement was getting there. I mean, the fact that I set my sights, just a year and three months before, on becoming an Olympic athlete and saying, "Here's my life going in this direction -- and I want to take it here for a while, and just seeing how far I could push it."
A fakt, že jsem požádala o pomoc - kolik lidí se ke mě přidalo? Kolik lidí mi věnovalo svůj čas, odbornou pomoc a svou trpělivost se mnou spolupracovat? Byla z toho taková hromadná oslava - víte, stálo za mnou asi 50 lidí, kteří se všichni spojili v této zkušenosti z výpravy do Atlanty. Takže teď mám takovou svojí filozofii, kterou uplatňuju při všem, co dělám. Posadit se a uvědomit si ten postup, jak daleko jste se už dostali na cestě k cíli. Myslím, že je důležité soustředit se na cíl, ale taky je třeba uvědomit si ten vývoj na cestě k němu a jak jste při tom dospěli jako člověk. To je podle mě ten úspěch, skutečný úspěch.
And the fact that I asked for help -- how many people jumped on board? How many people gave of their time and their expertise, and their patience, to deal with me? And that was this collective glory -- that there was, you know, 50 people behind me that had joined in this incredible experience of going to Atlanta. So, I apply this sort of philosophy now to everything I do: sitting back and realizing the progression, how far you've come at this day to this goal, you know. It's important to focus on a goal, I think, but also recognize the progression on the way there and how you've grown as a person. That's the achievement, I think. That's the real achievement.
Cheryl: Mohla bys jim teď ukázat svoje nohy?
SS: Why don't you show them your legs?
AM: Jo, jasně. Cheryl: Můžeš nám ukázat víc než jeden pár.
AM: Oh, sure. SS: You know, show us more than one set of legs.
AM: No, tohle jsou moje nohy pro parádu.
AM: Well, these are my pretty legs.
(smích)
(Laughter)
Ne, to jsou vlastně moje kosmetické nohy, ale jsou opravdu nádherné. Měli byste si je pořádně prohlédnout zblízka. Jsou na nich i vlasové váčky a můžu si malovat nehty. A bez legrace, můžu nosit vysoké podpatky. No vy kluci tomu nerozumíte, jaké to je, když si můžete zajít do obchodu a koupit si, cokoliv se vám líbí. Cheryl: Musela sis vybrat velikost? AM: Přesněji řečeno. Musela jsem si vybrat, jak budou vysoký.
No, these are my cosmetic legs, actually, and they're absolutely beautiful. You've got to come up and see them. There are hair follicles on them, and I can paint my toenails. And, seriously, like, I can wear heels. Like, you guys don't understand what that's like to be able to just go into a shoe store and buy whatever you want. SS: You got to pick your height? AM: I got to pick my height, exactly.
(smích)
(Laughter)
Patrick Ewing, který hrál v Georgetownu v osmdesátých letech, se vrací každé léto. A já si z něj v konferenčním sále neustále dělala srandu protože když přišel, měl poraněná chodidla. Já na něj: "Sundej je! Nelam si s tím hlavu. Můžeš být vysokej 240 cm. Jenom si je musíš sundat."
Patrick Ewing, who played for Georgetown in the '80s, comes back every summer. And I had incessant fun making fun of him in the training room because he'd come in with foot injuries. I'm like, "Get it off! Don't worry about it, you know. You can be eight feet tall. Just take them off."
(smích)
(Laughter)
Jemu to nepřipadalo tak vtipný, jako mě. Dobře, tohle jsou moje nohy na sprint z uhlíko-grafitu, musím se ujistit, že mám to správný pouzdro. Ne, mám tady takovou spoustu nohou. Tyhle jsou - nechceš si je podržet? To je další noha, kterou mám na tenis a softbal. Mají v sobě pohlcovač otřesů, takže dělají takový "ššš" zvuk, když na nich poskakujete. To bychom měli. A pak tahle silikonová věc, kterou si navleču. Silikonové pouzdro, které si navleču, protože když se potím, můžu z něj vypadnout.
He didn't find it as humorous as I did, anyway. OK, now, these are my sprinting legs, made of carbon graphite, like I said, and I've got to make sure I've got the right socket. No, I've got so many legs in here. These are -- do you want to hold that actually? That's another leg I have for, like, tennis and softball. It has a shock absorber in it so it, like, "Shhhh," makes this neat sound when you jump around on it. All right. And then this is the silicon sheath I roll over, to keep it on. Which, when I sweat, you know, I'm pistoning out of it.
Cheryl: Jsi v nich různě vysoká?
SS: Are you a different height?
AM: V těchto?
AM: In these?
Chery: V těchhle.
SS: In these.
AM: Nevím, asi ne, neřekla bych. Možná jsem o něco vyšší. Vlastně si oboje můžu nasadit.
AM: I don't know. I don't think so. I may be a little taller. I actually can put both of them on.
Cheryl: V těhle nohách nemůže moc stát. Musí se pořád pohybovat ...
SS: She can't really stand on these legs. She has to be moving, so ...
AM: Jo, musím se neustále pohybovat a je celkem umění udržet na nich rovnováhu. Ale bez těch silikonových ponožek do nich jen zkusím takhle vklouznout. No tak v těchhle běhám, polovinu světa jsem šokovala, když jsem je měla na sobě.
AM: Yeah, I definitely have to be moving, and balance is a little bit of an art in them. But without having the silicon sock, I'm just going to try slip in it. And so, I run on these, and have shocked half the world on these.
(potlesk)
(Applause)
Mají simulovat polohu sprintera při běhu. Až budete někdy sledovat sprintery, v kontaktu se zemí je jen přední část chodidla, takže když stojím na těhle nohách, moje kolenní šlachy a hýžďové svaly jsou stažený, jako bych měla nohy a stála jen na přední části chodidel.
These are supposed to simulate the actual form of a sprinter when they run. If you ever watch a sprinter, the ball of their foot is the only thing that ever hits the track. So when I stand in these legs, my hamstring and my glutes are contracted, as they would be had I had feet and were standing on the ball of my feet.
(obecenstvo: Kdo je vyrobil?)
(Audience: Who made them?)
AM: Společnost ze San Diega s názvem Flex-Foot. Já byla pokusná myš a doufám, že i v budoucnu budu mít každou nově navrženou protézu, která vyjde na trh. A tyhle, jak jsem řekla, jsou stále jen prototyp. Potřebuju nějaký nový, protože na posledním mítinku - je to jako velký... Je to jako v uzavřeném kruhu.
AM: It's a company in San Diego called Flex-Foot. And I was a guinea pig, as I hope to continue to be in every new form of prosthetic limbs that come out. But actually these, like I said, are still the actual prototype. I need to get some new ones because the last meet I was at, they were everywhere. You know, it's like a big -- it's come full circle.
Moderator: Aimee a návrhář těch protéz budou na TED Med 2 a budeme mluvit o jejich designu.
Moderator: Aimee and the designer of them will be at TEDMED 2, and we'll talk about the design of them.
AM: Ano, to budeme.
AM: Yes, we'll do that.
Cheryl: Ano, no vidíte.
SS: Yes, there you go.
AM: Tak tohle jsou moje sprinterské nohy. A můžu si obout i tu druhou...
AM: So, these are the sprint legs, and I can put my other...
Cheryl: Můžeš jim říct, kdo ty nohy navrhl?
SS: Can you tell about who designed your other legs?
AM: Ano. Tyhle mám z místa s názvem Bournemouth v Anglii, asi dvě hodiny jižně od Londýna. Jsem jediný člověk v USA, kdo je má, což je zločin, protože jsou tak krásný. A nemyslím ani kvůli těm prstům a tak - víte, na dráze jsem seriózní sprinterka, ale mimo dráhu chci vypadat žensky a myslím, že je důležité neomezovat se jen na jednu funkci. Ať už je to mobilita nebo třeba móda. Miluju na nich, že můžu jít kamkoliv, vybrat si, co se mi líbí, boty a sukně, a snad se mi podaří je zpřístupnit mnoha lidem. Taky jsou ze silikonu. Je to úplně základní protéza. Trochu jako noha Barbie.
AM: Yes. These I got in a place called Bournemouth, England, about two hours south of London, and I'm the only person in the United States with these, which is a crime because they are so beautiful. And I don't even mean, like, because of the toes and everything. For me, while I'm such a serious athlete on the track, I want to be feminine off the track, and I think it's so important not to be limited in any capacity, whether it's, you know, your mobility or even fashion. I mean, I love the fact that I can go in anywhere and pick out what I want -- the shoes I want, the skirts I want -- and I'm hoping to try to bring these over here and make them accessible to a lot of people. They're also silicon. This is a really basic, basic prosthetic limb under here. It's like a Barbie foot under this.
(smích)
(Laughter)
Opravdu. Ty nohy jsou pořád v téhle poloze, takže k nim musím nosit pěticentimetrové podpatky. A jsou opravdu - jenom si tyhle sundám, ať to vidíte. Nevím, jak dobře to vidíte ... Jsou tu i žíly, moje pata je taková růžová a moje achilovka - se trochu pohybuje. Jsou úžasný. Dostala jsem je před rokem a dvěma týdny. A tohle je jen silikonový kousek kůže. Před dvěma lety mi jeden muž v Belgii říkal, že když můžou v muzeu Madame Tussauds vyrobit kopii Jerry Hall včetně barvy očí, která vypadá tak opravdově, jako by dýchala, proč by nešlo vyrobit protézu, která by vypadala jako skutečná noha nebo ruka? Chci říct, přeci už dělají i uši pro oběti požáru. Dokáží se silikonem úžasné věci.
It is. It's just stuck in this position, so I have to wear a two-inch heel. And, I mean, it's really -- let me take this off so you can see it. I don't know how good you can see it, but, like, it really is. There're veins on the feet, and then my heel is pink, and my Achilles' tendon -- that moves a little bit. And it's really an amazing store. I got them a year and two weeks ago. And this is just a silicon piece of skin. I mean, what happened was, two years ago this man in Belgium was saying, "God, if I can go to Madame Tussauds' wax museum and see Jerry Hall replicated down to the color of her eyes, looking so real as if she breathed, why can't they build a limb for someone that looks like a leg, or an arm, or a hand?" I mean, they make ears for burn victims. They do amazing stuff with silicon.
Cheryl: Před dvěma týdny Aimee obdržela cenu Arthura Ashe na ceremoniálu ESPY. Přijela do města, povykovala kolem a řekla: "Musím si koupit nějaký nový boty!" To bylo hodinu před ESPY, a Aimee myslela, že si koupila pěticentimetrové podpatky, ale ve skutečnosti byly sedmiapůlcentimetrové.
SS: Two weeks ago, Aimee was up for the Arthur Ashe award at the ESPYs. And she came into town and she rushed around and she said, "I have to buy some new shoes!" We're an hour before the ESPYs, and she thought she'd gotten a two-inch heel but she'd actually bought a three-inch heel.
AM: A to pro mě představuje problém, protože to znamená, že takhle budu chodit celou noc.
AM: And this poses a problem for me, because it means I'm walking like that all night long.
Cheryl: 45 minut, no alespoň, že ten hotel byl ohromný. Sehnali někoho, aby přišel a odříznul ty boty.
SS: For 45 minutes. Luckily, the hotel was terrific. They got someone to come in and saw off the shoes.
(smích)
(Laughter)
AM: A ve spěchu, s Cheryl po mém boku, jsem říkala recepční: "Podívejte, máte tu někoho, kdo by mi mohl pomoct, protože tady mám takový problém?" Víte, ze začátku mě chtěli rovnou odepsat, jestli se mi nelíbí moje boty, litují, ale na to už je příliš pozdě. "Ne, ne, ne, mám tyhle speciální nohy a potřebuju na ně pěticentimetrový podpatky. Mám jen sedmiapůlcentimetrový. Potřebuju je trochu zkrátit." Dobře. Ani se radši nepokoušeli na nic ptát. Prostě to vůbec neřešili a jenom to uřízli. Ale vážně, tyhle nohy jsou skvělé. Za pár týdnů se vracím pro pár vylepšení. Chci si pořídit nohy jako jsou tyhle pro ploché nohy, abych mohla nosit tenisky, protože s těmito nemůžu. Tak... Moderátor: To je všechno.
AM: I said to the receptionist -- I mean, I am just harried, and Sheryl's at my side -- I said, "Look, do you have anybody here who could help me? Because I have this problem ... " You know, at first they were just going to write me off, like, "If you don't like your shoes, sorry. It's too late." "No, no, no, no. I've got these special feet that need a two-inch heel. I have a three-inch heel. I need a little bit off." They didn't even want to go there. They didn't even want to touch that one. They just did it. No, these legs are great. I'm actually going back in a couple of weeks to get some improvements. I want to get legs like these made for flat feet so I can wear sneakers, because I can't with these ones. So... Moderator: That's it.
Cheryl: To je Aimee Mullins.
SS: That's Aimee Mullins.
(potlesk)
(Applause)