Phyllis Rodriguez: Dnes jsme tady kvůli tomu, že máme to, co většina lidí považuje za neobvyklé přátelství. A ono je. A přitom nám to dnes připadá normální.
Phyllis Rodriguez: We are here today because of the fact that we have what most people consider an unusual friendship. And it is. And yet, it feels natural to us now.
O tom, že můj syn byl ve Světovém obchodním centru, jsem se dozvěděla ráno 11. září 2001. To, že tam zahynul, jsme se dozvěděli až po 36 hodinách. V té době jsme věděli, že je to politické. Měli jsme obavy z toho, co naše země udělá ve jménu našeho syna -- můj manžel Orlando, já a naše rodina. A když jsem to viděla -- a přesto, navzdory šoku, tomu strašnému šoku a doslova hrůzostrašné explozi v našich životech, jsme nehledali pomstu. A o pár týdnů později, když byl Zacarias Moussaoui obviněn ze šesti činů spiknutí a terorismu a vláda Spojených států pro něj žádala trest smrti, pokud bude odsouzen, můj manžel a já jsme vystoupili veřejně proti tomu. Díky tomu a díky sdružením pro lidská práva jsme se setkali s několika dalšími rodinami obětí.
I first learned that my son had been in the World Trade Center on the morning of September 11th, 2001. We didn't know if he had perished yet until 36 hours later. At the time, we knew that it was political. We were afraid of what our country was going to do in the name of our son -- my husband, Orlando, and I and our family. And when I saw it -- and yet, through the shock, the terrible shock, and the terrible explosion in our lives, literally, we were not vengeful. And a couple of weeks later when Zacarias Moussaoui was indicted on six counts of conspiracy to commit terrorism, and the U.S. government called for a death penalty for him, if convicted, my husband and I spoke out in opposition to that, publicly. Through that and through human rights groups, we were brought together with several other victims' families.
Když jsem viděla Aichu v médiích, poté, co byl její syn obviněn, pomyslela jsem si: "Taková statečná žena. Někdy, až budu silnější, bych se s ní chtěla potkat." Byla jsem stále v hlubokém zármutku; věděla jsem, že stále nemám tu sílu. Věděla jsem, že ji jednoho dne najdu nebo že ona najde mě. Protože když lidé slyšeli, že se můj syn stal obětí, všichni mi dávali své sympatie. Ale když se lidé dozvěděli, z čeho byl její syn obviněn, té sympatie se jí nedostalo. Ale její utrpení je stejné jako mé.
When I saw Aicha in the media, coming over when her son was indicted, and I thought, "What a brave woman. Someday I want to meet that woman when I'm stronger." I was still in deep grief; I knew I didn't have the strength. I knew I would find her someday, or we would find each other. Because, when people heard that my son was a victim, I got immediate sympathy. But when people learned what her son was accused of, she didn't get that sympathy. But her suffering is equal to mine.
Takže jsme se setkali v listopadu 2002. A Aicha vám teď poví, jak k tomu došlo.
So we met in November 2002, and Aicha will now tell you how that came about.
(Překladatelka) Aicha el-Wafi: Dobré odpoledne, dámy a pánové. Jsem matka Zacariase Moussauiho. Požádala jsem Organizaci pro lidská práva, aby mě zkontaktovali s rodiči obětí. Tak mě představili pěti rodinám A viděla jsem Phyllis a pozorovala jsem ji. Byla jediná matka ve skupině. Ostatní byli bratři, sestry. A v jejích očích jsem viděla, že je to matka, stejně jako já. Já jsem jako matka velmi trpěla. Musela jsem se vdát, když mi bylo 14. V 15 letech jsem potratila první dítě a v 16 jsem přišla i o druhé. Takže celá ta věc se Zacariasem je už na mě opravdu moc. A stále trpím, protože můj syn je jako by byl pohřben zaživa. Vím, že opravdu oplakala svého syna. Ale ví, na čem je. Já nevím, kde je můj syn. Nevím, jestli je naživu. Nevím, jestli ho mučí. Nevím, co se s ním stalo.
(Translator) Aicha el-Wafi: Good afternoon, ladies and gentlemen. I am the mother of Zacarias Moussaoui. And I asked the Organization of Human Rights to put me in touch with the parents of the victims. So they introduced me to five families. And I saw Phyllis, and I watched her. She was the only mother in the group. The others were brothers, sisters. And I saw in her eyes that she was a mother, just like me. I suffered a lot as a mother. I was married when I was 14. I lost a child when I was 15, a second child when I was 16. So the story with Zacarias was too much really. And I still suffer, because my son is like he's buried alive. I know she really cried for her son. But she knows where he is. My son, I don't know where he is. I don't know if he's alive. I don't know if he's tortured. I don't know what happened to him.
Proto jsem se rozhodla vyprávět svůj příběh, aby mé utrpení bylo v něčem pozitivní pro jiné ženy. Pro všechny ženy, všechny matky, které porodí, můžete vracet, můžete měnit. Je to na nás ženách, protože my jsme ženy, protože milujeme své děti. Musíme být v kontaktu a udělat něco společně. Není to proti ženám, je to pro nás, pro nás ženy, pro naše děti. Mluvím proti násilí, proti terorismu. Chodím do škol, mluvím s mladými muslimskými dívkami, aby nesouhlasili s manželstvím proti své vůli, když jsou mladé. Pokud dokážu zachránit alespoň jednu mladou dívku a zabránit, aby se musela vdát a aby trpěla tolik co já, bude to něco dobrého. Proto tady dnes před vámi stojím.
So that's why I decided to tell my story, so that my suffering is something positive for other women. For all the women, all the mothers that give life, you can give back, you can change. It's up to us women, because we are women, because we love our children. We must be hand-in-hand and do something together. It's not against women, it's for us, for us women, for our children. I talk against violence, against terrorism. I go to schools to talk to young, Muslim girls so they don't accept to be married against their will very young. So if I can save one of the young girls, and avoid that they get married and suffer as much as I did, well this is something good. This is why I'm here in front of you.
Chtěla bych říct, že jsem se toho od Aichy hodně naučila už od dne, kdy jsme měli první setkání s dalšími členy rodin -- což bylo velmi soukromé setkání s ochrankou, protože to bylo v listopadu 2002, a, upřímně, trochu jsme se báli přílišného patriotismu, který byl v té době v zemi -- my, rodinní příslušníci. Ale všichni jsme byli nervózní. "Proč se s námi chce setkat?" A pak byla nervózní. "Proč jsme se s ní chtěli setkat?" Co chceme jeden od druhého? Předtím, než jsme se znali jménem, objímali jsme se a brečeli. Potom jsme si sedli do kruhu, kdy nás drželi a pomáhali lidé se zkušenostmi s takovými setkáními. A Aicha začala, řekla: "Nevím, zda je můj syn vinný nebo nevinný, ale chci vám říct, jak je mi líto, co se stalo vašim rodinám. Vím, co to znamená trpět, a myslím si, že pokud dojde ke zločinu, pak by měl být člověk spravedlivě souzen a potrestán." Ale tímto si nás získala. A řekla bych, že to prolomilo ledy. A pak jsme všichni vyprávěli svůj příběh a všichni jsme se lidsky spojili. Na konci odpoledne -- bylo to asi tři hodiny po obědě -- jsme se cítili, jako bychom se znali odjakživa.
PR: I would like to say that I have learned so much from Aicha, starting with that day we had our very first meeting with other family members -- which was a very private meeting with security, because it was November 2002, and, frankly, we were afraid of the super-patriotism of that time in the country -- those of us family members. But we were all so nervous. "Why does she want to meet us?" And then she was nervous. "Why did we want to meet her?" What did we want from each other? Before we knew each others' names, or anything, we had embraced and wept. Then we sat in a circle with support, with help, from people experienced in this kind of reconciliation. And Aicha started, and she said, "I don't know if my son is guilty or innocent, but I want to tell you how sorry I am for what happened to your families. I know what it is to suffer, and I feel that if there is a crime, a person should be tried fairly and punished." But she reached out to us in that way, and it was, I'd like to say, it was an ice-breaker. And what happened then is we all told our stories, and we all connected as human beings. By the end of the afternoon -- it was about three hours after lunch -- we'd felt as if we'd known each other forever.
Co jsem se od ní naučila je, že je to žena, která nejenom dokázala být tak šlechetná za daných okolností a jaké to tehdy bylo a co se dělo s jejím synem, ale i život, jaký měla. Nikdy jsem nepotkala někoho s tak těžkým osudem, z natolik odlišné kultury a prostředí, než je mé vlastní. A cítím, že máme zvláštní vazbu, kterou si velmi cením. A myslím, že je to všechno o tom, že se bojíme jiných, ale pak uděláte ten krok a uvědomíte si "Hej, to nebylo tak těžké. Koho dalšího můžu potkat, koho neznám nebo kdo se ode mě tolik liší?"
Now what I learned from her, is a woman, not only who could be so generous under these present circumstances and what it was then, and what was being done to her son, but the life she's had. I never had met someone with such a hard life, from such a totally different culture and environment from my own. And I feel that we have a special connection, which I value very much. And I think it's all about being afraid of the other, but making that step and then realizing, "Hey, this wasn't so hard. Who else can I meet that I don't know, or that I'm so different from?"
Takže, Aicho, máš nějaká slova na závěr? Protože už nám vypršel čas.
So, Aicha, do you have a couple of words for conclusion? Because our time is up.
(Smích)
(Laughter)
(Překladatelka) Chtěla jsem říct, že se musíme pokusit poznat ostatní lidi. Musíte být štědří, vaše srdce musí být štědrá, vaše mysl musí být štědrá. Musíte být tolerantní. Musíte bojovat proti násilí. A doufám, že jednoho dne budeme žít všichni společně v míru a vzájemném respektu. Tohle jsem chtěla říct.
(Translator) AW: I wanted to say that we have to try to know other people, the other. You have to be generous, and your hearts must be generous, your mind must be generous. You must be tolerant. You have to fight against violence. And I hope that someday we'll all live together in peace and respecting each other. This is what I wanted to say.
(Potlesk)
(Applause)